Žabí zpěv

Otřásl se, přestože byl teplý letní den. Nebyla mu zima, zmáhala jej jen jakási vnitřní slabost. Opřel se lokty o kolena a zahleděl se do země. Měl ještě dost času. Dost na to, aby si dokázal uvědomit, o co všechno přichází.

Jeho zrak spočinul na prošlapaných botách. I ty mu pán domu věnoval. Napadlo jej, zdali je bude chtít zpátky. "Dary se přece nežádají nazpět," poznamenal tiše. Bylo mu však jasné, že kdyby jej o ně požádal, tak by je poslušně odevzdal. Stále více si uvědomoval, že vše, co nyní má, dostal od rodiny, které po tak dlouhou dobu sloužil. Nic už nebylo čistě jeho. Vlastně si ani na dobu před tím, než jej přijali, nepamatoval. Cítil sám k sobě nevýslovný odpor. Připadal si jak zrůda v lidské podobě. Bylo těžké žít s tím, co dělal. S tím, co byl. Před jeho vnitřním hlasem nebylo kam uniknout. Nejhorší bylo, když byl sám, pak jej slyšel nejzřetelněji. Prudce vstal a rozhlédl se. Cítil, jak má shrbená záda. Musel zestárnout, ale už neměl sílu se narovnat. Vždyť na to neměl ani právo. Vykročil po cestě zarostlé trávou. Dalo se jen stěží poznat, kudy vedla. Ostatní sloužící říkali, že tu leží nevybuchlá puma. Jemu ale už o život nešlo. Odevzdaně sledoval ztrácející se cestu pod nohama a očekával západ slunce. Připadalo mu, že slunce brzy zapadne i nad jeho vlastním životem.

Zastavil se pod jedním ze starých stromů a dotkl se rozpraskané kůry. Kéž by taky dokázal růst a nerozsévat kolem sebe zlo. Stačilo být jen o trochu silnější. Nebo to byla zas jen výmluva? Jak mohl vědět, zda se vůbec mohl rozhodnout jinak? Možná by pak zaplatil vlastním životem. Možná by tu už nebyl, ale duši by si zachoval čistou. Nebylo by to víc? Čím vším platil za svůj život? Neplatil jen svou duší, platil i životy jiných, a to si odpustit nedokázal. Zaryl nehty do kůry a ucítil, jak pod jeho silou praská. Moc nejedl a jeho tělo sláblo. Měl však někdo jako on vůbec nárok na jídlo? Opřel se čelem o kmen a zavřel oči. Kéž by mohl do dřeva vstoupit a zapomenout na svůj život. To si vážně myslel, že vyhrají a že tím něco získá? Od kdy věděl, že se vydal na špatnou cestu? Už když přijely první tanky, když na náměstí zastřelili prvního mladíka, nebo až když se stáhli a nechali jej tu? Co si to celé ty roky nalhával? Uměl si pěkně lhát. Věděl, že celou dobu si byl vědom, jakou cestu si volí. Myslel si snad, že když zvítězí oni, tak bude vše ospravedlněno? Možná by bylo opravdu nejsprávnější svůj život zakončit tady a teď. Sám ale věděl, že to není cesta. "Kéž by to šlo vrátit. Kéž bych mohl svůj život obětovat pro ty, které jsem zradil," šeptal. Neplakal, oči měl suché. Po těch všech letech války už vyschly. Už si ani nepamatoval chvíli, kdy jeho srdce ztvrdlo. Ale možná, že prostě jen už nechtěl vzpomínat. Sednul si ke kořenům stromu a uhladil si obnošené kalhoty. Byly jeho nejslavnostnější, přesto s nimi vyrazil do zahrady. Copak si už neváží toho, co dostal? Zůstal však sedět, bylo mu to jedno.

Vítr zašelestil v jehličí a stín se zavlnil. Muž vzhlédl ke slunci a sledoval mraky putující po obloze. Bylo to stejné jako tehdy, když přijeli. Cítil z nich neskutečnou sílu a chtěl být jako oni. Oni jej brali. Vždyť byl jejich krajan. Brali jej mnohem víc než pan Lorenzo a jeho rodina. Aspoň si to myslel. Trpce se usmál. Byl tak naivní.

Nikdy předtím by jej ani nenapadlo, že by svou rodinu, svou jedinou rodinu, zradil. Proč to ale tehdy udělal? Proč tehdy měl pocit, že dělá správnou věc? Nebo snad už v tu dobu věděl, co dělá? Z trávy vylezl had, zastavil se na písčitém palouku a vyhříval se na slunci. Muž dostal chuť si na něm vybít všechnu zlost. Popadl kámen, ale jeho ruka se bezmocně svezla k zemi. Co se to z něj stalo? Skryl hlavu mezi kolena a zavřel oči. Ptáci nad jeho hlavou vesele prozpěvovali, ale on stále dokola slyšel, jak jej jeho svědomí usvědčuje, a nedokázal se z jejich zpěvu radovat.

Kdyby to aspoň Lorenzo celou dobu nevěděl. Proč mu ale nikdy nic neřekl? Stále mu důvěřoval, že se změní? Byl tak naivní, nebo si toho prostě jen nechtěl všímat? Nevydržel tu dlouho sedět, bál se dlouho zůstat v tichu. Ticho zvýrazňovalo jeho vinu. Vstal a pokračoval dál po lesních stezkách. Zvolnil tempo a zaposlouchal se do šustící trávy. Bylo to tu neskutečně zpustlé. Zahradník zemřel na začátku války a od té doby nebyl nikdo, kdo by zastal jeho práci. Kéž by byl starý jako on, už by měl život za sebou, takhle jej čekalo ještě tolik let výčitek. Pomyslel si, zda by jeho srdce mohlo otupět i vůči nim. Uslyšel tekoucí vodu a brzy se před ním rozevřela temná vodní hladina. Byla naprosto klidná a on v ní spatřil svůj vlastní odraz. Nepoznal se. Měl pocit, že jej temnota kolem jeho odrazukaždou chvíli pohltí. Zhltne jeho duši a už ji nikdy nepustí. Sedl si na břeh a tiše sledoval svého dvojníka. Koutky úst mu zacukaly a spatřil, jak se usmívá. Ten pohled se mu hnusil. Byl plný předstírání a opovržení, přesto neuhnul pohledem. Tvář, která jej sledovala z vodní hladiny, byla přece jen jeho vlastní. Ta, která jej bude pronásledovat celý život. To, co v ní zůstalo zapsáno, se nedalo vymazat. Měl pocit, že by měl plakat nebo křičet. Že by měl ze sebe všechno to zlo dostat, ale místo toho mu úsměv zmrzl na tváři. Byl prázdný.

Bylo to jako tehdy, když za ním přišli poprvé. Chtěli po něm tak málo. Stačilo jen říkat, co Lorenzo a jeho rodina dělá. Měl to udělat pro Říši, pro Vůdce. Pro koho to ale nakonec dělal? Nyní už to věděl, tehdy nad tím ovšem přemýšlet nechtěl. Bylo mu málo být jen sluhou ve staré šlechtické rodině. Měl pocit, že není nic. Byl však něčím víc, když začal udávat?

Už nevydržel pohled sebe sama a zavřel oči. Měl však pocit, že jej jeho obraz stále pozoruje. Odsunul se dál od břehu a lehl si do trávy. Přemítal, co bude dělat, až jej Lorenzo pošle pryč. Nastoupil do jeho služeb už jako malý, když s matkou odjeli z Výmarské republiky. Tehdy mu bylo pět let. Dost málo na to, aby po matčině smrti bral pana Lorenze jako svého otce. Otce, kterého zradil. A pro co? Vážně si myslel, že najde Žabí fontánu, o které nikdo již celá staletí neslyšel? Toužil po slávě, po úctě svých krajanů. Možná, že kdyby se Lorenza na fontánu zeptal, tak by mu ji i ukázal. Místo toho na něj donášel a snažil se přijít na to, kde ji skrývá, přestože sám věděl, že nejspíše žádná fontána není. A i kdyby byla, tak o ní nikdo z rodiny nevěděl. Tím si byl jistý. Věděl to už od samého začátku, ale nechtěl si to přiznat.

Slunce se pomalu klonilo k západu a času bylo stále méně. Mladík si všiml, jak se mu třesou prsty. Věděl, že ať jej večer čeká cokoliv, tak už to chce mít za sebou. Věděl, že cokoliv mu Lorenzo přikáže, bude spravedlivé. Vstal a zamířil podél potoka k sídlu. Nejspíš jej označí jako udavače a pošlou jej pryč. Zemře sám jako vyvrhel a už nikdy nespatří tohle sídlo. Už se nikdy neprojde po těchto zahradách a nikdy nepocítí přijetí rodiny, jako byla tahle. Bylo by však spravedlivé, aby s ním bylo nakládáno jinak?

Cesta vedla podél zarostlého potoka. Zahrada voněla kvetoucími bylinami, ale muž si jejich vůni nevychutnával. Sledoval rozpadající se sochy, jež na něj shlížely zpoza letitých šlahounů břečťanu. Terén se začal prudce svažovat a brzy se před ním objevil starý napůl rozpadlý dům. Věděl, že právě tady přebýval starý zahradník. Dům stál ve svahu, takže byl z cesty jen stěží viditelný. Střecha se musela zřítit, když se odtud Němci stahovali. Stromy v okolí byly polámané, snad od výbuchu granátu.

Věděl, že stále ještě nepřišla chvíle, kdy by se měl vrátit. Nikdy starého zahradníka nenavštívil. Jeho dům byl skryt v zahradách a starý muž, jenž jej obýval, nebyl znám tím, že by vyhledával společnost. Prošel kolem zplanělých růží a zamířil k vylomeným dveřím. Nahlédl dovnitř a spatřil jedinou prázdnou místnost. Okna byla vysklená a vítr dovnitř nafoukal listí. Vstoupil a rukou přejel po rozpraskané omítce. Ve vzduchu cítil vlhko. Připomnělo mu to setkání s německými důstojníky. Tehdy se sešli v jednom sklepení, ukázali mu plány domu a chtěli po něm, aby jim našel onu fontánu. Prý měla být tvořená sborem žab odlitých z ryzího zlata, jež bez přestání zpívaly jako varhany při mši. Hnal se za přeludem a přitom tolika lidem uškodil. Odhrnul botou listí a spatřil kamennou podlahu. Zdála se tak stará, jako by do nuzného stavení ani nepatřila. Přišel k oknu a odstrčil několik květů růží, které se snažily vedrat do stavení. Byl tu krásný výhled, ačkoliv se již jen stěží dalo rozpoznat, kde dříve byly záhony a kde začínaly chodníčky. Shrnul listí z parapetu a sedl si. Možná, že toto jsou opravdu jeho poslední chvíle tady v zahradách. Kéž by tu mohl pracovat aspoň jako zahradník. Kéž by nemusel toto místo opustit. Co jiného by dělal? Vždyť nic jiného ani nezná.

Už nehleděl ven, kde se svět zdál tak živý. Jeho oči bloudily po nuzném stavení. Připadalo mu jako nějaká jeskyně. Jeho oči bloudily po zdi a sledovaly hluboké praskliny, jež musel způsobit výbuch granátu. Zdálo se, že tvoří jakýsi oblouk. Ten se táhnul přes zeď, která sousedila se svahem. Usmál se. Vstal a přišel k té zdi. Cítil, jak prasklinami vstupuje dovnitř vzduch. Rukou přejel po škvíře ve zdivu a zaposlouchal se. Slyšel jej, byl tak tichý, ale přesto tam byl. Žabí zpěv.

Mlčel, očekával, že přijde radost, ale uvnitř cítil jen prázdnotu. Kdyby toto místo našel před několika měsíci či roky, byl by jistě šťastný. Ale teď? Ruka mu sklouzla po rozpraskané zdi. Věděl, že už je čas. Otočil se a vyrazil za panem Lorenzem.

***

"Hanzi, tady jste," promluvil postarší muž, skláněje se nad množstvím papírů. "Celý den jsem o vás neslyšel, kde jste se toulal?"

Hanz za sebou zavřel dveře a zdvořile se uklonil. Věděl, že otázka byla jen formalita. Z Lorenzova hlasu cítil pramálo vřelosti, ale proč by se k němu měl po tom všem chovat přátelsky? Přesto se rozhodl odpovědět. "Byl jsem v zahradách, pane." Cítil, že i jeho hlas je chladný, oproštěný od vřelosti. Sám se až divil, co s nimi všemi válka udělala. Věděl, co přijde, věděl to už tak dlouho. Přesto do poslední chvíle doufal v zázrak.

"V zahradách?" ozval se zamyšleně Lorenzo. "Už jsem tam dlouho nebyl, slyšel jsem, že tam je nevybuchlá puma. Je to pravda?"

Mladík odpověděl klidným, ale tichým hlasem. "Viděla ji paní Giulia, ale já ji nespatřil." Nechtěl mluvit víc, než bylo zapotřebí. Věděl, kde se nalézá, ale pravdou bylo, že na vlastní oči ji nespatřil. Lorenzův upřený pohled jej rozčiloval. Byl tak povýšený, že by právě kvůli tomu jej tolik nenáviděl? Ne, moc dobře věděl, že nenávidí sám sebe. Jak bylo snadné klást vinu na druhé.

"Mám pocit, že od chvíle, co zesnul Francesco, jsou zahrady jak prales. Člověk by se tam bál o holý život," pokračoval Lorenzo. Odsunul papíry stranou a pohodlně se opřel do židle. "Vy víte, proč jsem si vás zavolal, viďte, Hanzi."

Hanz to věděl. Věděl to moc dobře. Pohlédl na špičky svých bot a odevzdaně přikývl. Nebylo mu do řeči, neměl ani sílu se obhajovat. Nyní byl jeho život plně v Lorenzových rukou.

"Víte, měl jsem rád vaši matku. Tak nesmírně pracovitou ženu jsem jakživ nepoznal. Dlouho jsem o tom přemýšlel a vzpomněl jsem si, jak jste jako malý rád trávil čas v zahradách." Odmlčel se, pak vstal a napřímil se.

Hanz očekával ránu, a tak nastavil tvář. Co si pamatoval, tak jej Lorenzo nikdy neuhodil. Ale teď na to měl plné právo. Zasloužil by si opustit jeho dům se znamením udavače na tváři. Zavřel oči a tiše čekal.

"Víte, válka skončila a budeme zas muset začít znovu žít. Peněz není nazbyt a nemůžeme si dovolit vás platit. Přesto bych vám, kvůli vaší matce a těm letům, co jste u nás sloužil, chtěl nabídnout práci v zahradě. Bydlel byste v domě po Francescovi a mohl byste žít z toho, co byste si vypěstoval. Souhlasíte?"

To bylo pro mladíka jako ten očekávaný políček. Taková možnost jej nenapadla ani ve snu. Pohlédl Lorenzovi do tváře a zjišťoval, zda si z něj nedělá legraci. Několikrát otevřel naprázdno ústa, nakonec souhlasně přikývl.

"Tak už běžte. Mám ještě soustu práce," odbyl jej stroze Lorenzo a opět se pustil do pročítání papírů. Zdálo se, že si už Hanze nevšímá. Ten jej ještě chvíli nevěřícně sledoval, pak se zdráhavě uklonil a odešel.

***

Hanzovy kroky zamířily přímo do nuzného stavení. Tehdy poprvé po hodně dlouhé době pocítil úlevu. Věděl, že dělá dobře. Šly dny a měsíce a mladík se zabydlel v zahradníkově domě. Už nenavštěvoval Lorenzovu vilu. Všechen čas trávil prací v zahradách. Pracoval, co mu síly stačily, aby co nejdříve mohl odčinit svou minulost. Ta touha jej hnala stále dál a nedávala mu spát. Během bezesných nocí sestupoval do podzemí a čistil, co se dalo. Nemohl tak ale žít věčně a síly jej začaly opouštět. Přesto ve své činnosti neochaboval.

Jednoho dne se vrátil do stavení slabší než kdy jindy. Již několik dní jej zmáhala horečka, ale nechtěl, aby si Lorenzo myslel, že zlenivěl. Celý den trávil čištěním koryta blízkého potoka od nánosů bahna. Zjistil, že voda v něm byla hnací silou mechanizmu, jenž odsával vzduch skrz žáby a tím je nutil zpívat. Už nyní byl zpěv hlasitější než dřív, ale Hanz si byl jist, že to je jen zlomek z jejich původní síly. Unaveně se posadil do křesla a sledoval vyhasínající svíci. Tolik si přál mít ještě víc času. Zvedl ruku a sledoval, jak se třese. Třásla se tak, že hrnek s vodou musel zvedat oběma rukama, aby jej nerozlil. Zachumlal se do deky, přesto však cítil, jak se chvěje zimou. Přisunul se ke stolu a pustil se po psaní. Nikdy neměl moc krásné písmo, ale třesoucí se ruce jej nyní naprosto znečitelnily. Napsal jen pár řádků a opět se celý roztřásl. Zabalil se těsněji do deky a sledoval zhasínající svíčku. Věděl, že den skončil. Seděl tiše v potemnělé místnosti a poslouchal zpěv, jenž se nesl z podzemí. Byl to překrásný zvuk, přesto muži přinášel víc úzkosti, než rozkoše. Pokaždé, když jej slyšel, připomněl si, proč tu stále je. Stal se jeho vnitřním hlasem, který jej budil ze snů a připomínal mu jeho trpkou minulost. Té noci jej ale uspal.

Hanz uslyšel klepání na dveře. Ani si nevzpomínal, kdy ten zvuk slyšel naposledy. Bylo to snad poprvé, co jej slyšel v tomto stavení. Otevřel oči, ale cítil, jak jeho tělo během noci ztuhlo. Chtěl se postavit, ale síly jej opustily. Zkusil zavolat, ale z jeho úst vyšlo jen tiché zakašlání.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Lorenzo. Byl to už starý muž, který už dávno měl svá nejlepší léta za sebou. Při pohledu na Hanze se zachmuřil. "Celý den vás neviděli a říkali, že jste poslední dobou nevypadal dobře. Jak se cítíte, Hanzi?"

Muž, jenž seděl ve stroze zařízené místnosti, už dávno nebyl mladý. Byl strhaný usilovnou prací a nemoc si vybírala svou daň. Od chvíle, co se sem přestěhoval, uběhlo necelých pět let. Přesto se zdálo, že se z něj za tu dobu stal stařec. Seděl schoulený ve starém křesle a třásl se skryt pod dekami. I po těch všech letech cítil dusivou vinu a nedokázal pohlédnout Lorenzovi do tváře. Chtěl jej aspoň přivítat, ale zmocnil se jej nezvladatelný kašel.

Lorenzo jej podepřel, aby nespadl na zem. Viděl, jak kašle krev, ale neupozornil jej na to. Byl už takový, nikdy neříkal jiným, že dělají něco zlého.

"Prosím," zašeptal Hanz. "Prosím, chci vám něco dát. Vždycky to bylo vaše a neměl jsem to hledat." Jeho hlas byl slabý, Lorenzo jej však přesto slyšel.

Lorenzo vzal z Hanzových třesoucích rukou podávanou ošoupanou knihu a vložil si ji do podpaží. Pomohl mu udělat pár kroků a položil jej do postele. Ledabyle jej přikryl dekou a přisunul si k posteli židli. Posadil se a začetl se do darované knihy. Spatřil množství zákresů, poznámek a map. Nalistoval první stranu, kde bylo napsáno: Žabí fontána.

"Za kobercem," zašeptal z posledních sil ležící muž.

Lorenzo zvedl zrak od knihy a udiveně pohlédl na tlustý koberec visící na zdi vedle postele. Vstal a zamířil k němu. Odhrnul jej a spatřil vstup do groty. Pohlédl zpátky na Hanze, který už nejspíš mezitím usnul, a vstoupil dovnitř. V matném světle, proudícím okolo koberce, spatřil lucernu. Vytáhl sirky, nadzdvihl sklo lucerny a zapálil ji. Plamen ozářil krápníkovou jeskyni a schodiště, jež na konci jeskyně sestupovalo kamsi do temnoty. Měl pocit, že slyší zpěv. Šel za zvukem. Brzy narazil na schodiště, kterým sestoupil do další jeskyně. Ta byla ještě rozlehlejší a na jejím konci se cosi blýskalo. Připomínalo to varhany, když však přišel blíž, zmocnil se jej nesmírný údiv. Před ním seděly stovky zlatých žab a zpívaly překrásnou píseň. Lorenzo tam stál jako u vytržení a nemohl uvěřit tomu, co vidí. To, co se v jejich rodě předávalo jako legenda, nyní spatřil na vlastní oči. Melodie se měnila a zdálo se, že nemá konce. Přišel blíž a prohlížel si ve světle lucerny zářící zlaté žáby. Najednou si vzpomněl na Hanze a vydal se zpátky do zahradníkova domu. Když se však vrátil, našel jej spícího věčným spánkem. Chytil jej za ruku a omlouval se mu. Zdálo se, že Hanzovy začaly téci slzy. Po všech těch letech konečně došel odpuštění.