Válka druidů

Byla to válka vleklá, krutá a bez slitování. Padl v ní nespočet rostlin i živočichů, kteří během svých mrzkých životů nezažili mír ani na jediný den.

Druid Šiškosněd seděl na pařezu letitého dubu, který jej řezal do zadnice, a spokojeně sledoval nastoupenou jednotku. Vládce to byl mocný. Jeho moc sahala od pole na severu až k cestě na jihu. Za ní však jeho království končilo. Tam vládl podlý a všemožně zlořečený druid Bukva. Jejich spory se táhly, kam až paměť sahala. Bukva zastával zcela nesmyslný názor, že smrky a borovice patří do kamen a že lesy mají tvořit pouze a výhradně listnáče. Naštěstí s tímto názorem nesouhlasilo i několik zvířat, která ochotně vstoupila do Šiškosnědovy úderné jednotky. Jednalo se o jednoho zarostlého a řádně smradlavého dřevorubce, zablešeného, starého a poněkud sklerotického jezevce, kolonii mravenců a kukačku, která už z principu chtěla škodit, kde se jen dalo. Nebyla to nijak velká jednotka, zato se dokázala tvářit sehraně a plně disciplinovaně.

Druid ukázal starým, pakostnicí zkrouceným prstem s dlouhým stočeným nehtem na dřevorubce, který se zrovna škrábal tupou sekerou na zádech. "Ty, jehož jméno si nedokážu zapamatovat..."

"Bobik!" přerušil jej neurvale dřevorubec a dál nevzrušeně pokračoval v drbání.

Druid si vzdychl, až mu z nosu vylezl předlouhý sopel. Spokojeně jej slízl jazykem a vtáhnul do úst. Pak mlaskl a začal znova. "Týýýý," schválně to slovo protáhl, aby neslyšel, jak tupý dřevorubec opakuje svoje jméno, a až pak pokračoval. "Pokácíš nějaký ten listnatý strom."

"Jó, to já rád," zanotoval spokojeně dřevorubec a vyrazil za svým úkolem.

Druid byl spokojen. Jeho velké plány se jako každý den aspoň ze začátku dařily. Opět zvedl prst, až mu zapraskalo v kostech, a ukázal na kukačku. "Ty víš, co máš dělat."

Kukačka škodolibě zakývala a vzlétla. Na setkáních s druidem jí to celkem bavilo. Mohla dělat, co se jí zachtělo, a přitom měla pocit, že její počínání má nějaký vyšší smysl.

Nyní před druidem Šiškosnědem seděl pouze jezevec, který podřimoval, a banda hyperaktivních mravenců. Druid se dlouze zamyslel a pak pohlédl šilhajícím zrakem na jezevce. Přesto promluvil k mravencům. "Mí šestinozí přátelé, pro vás mám přetěžký úkol. Potřebuju, abyste probudili tady jezevce a vyrazili s ním na průzkum."

Mravenci se okamžitě přesunuli do jezevcovy srsti a než jim stihl druid vysvětlit, kam mají vyrazit, tak už si to rozzuřený jezevec pelášil po lese. Přestože netušil, kde se nachází a kam to utíká, byl si zcela jistý, že se jeho blechy jaksi rozmnožily a je potřeba před nimi utéci.

Druid se poškrábal dlouhými stočenými drápy po hlavě, až se mu z letité kůže zaprášilo, a sledoval, jak to jezevec bere k nepříteli oklikou. V duchu pochválil vskutku znamenité počínání mravenců a vyrazil na mýtinu sezobnout pár borůvek.

Dřevorubec putoval ztichlou smrkovou monokulturou sem tam obohacenou o nějakou tu borovici. Ne, že by je dokázal od sebe rozpoznat, ale některé stromy, přestože měly jehlice, byly evidentně jiné a druid Šiškosněd jim říkal borovice a nevadily mu. Dřevorubec si přehodil sekyru z jedné mozolnaté ruky do druhé a nakopnul houbu, která mu stála v cestě. Nesnášel houby. Byly malé, oslizlé a připomínaly mu plíseň, která mu rostla mezi prsty na nohou. Brzy spatřil hranici lesa a ejhle, stála tu zcela opuštěná souška. No jo, ale evidentně se jednalo o nějaký jehličnan. Nejspíše to dokonce byla borovice. Když jí pokácí, druid Šiškosněd nebude moc šťastný. Možná, že mu i vyhubuje. Dřevorubec se dlouze zamyslel. Bylo to dilema, se kterým si nevěděl rady. Pak ale dostal spásný nápad. Soušku pokácí a přidělá na ni listí. Šiškosněd bude spokojený a on bude mít dřevo. Aspoň jej zas nepokoušou ty otravné veverky, jako posledně, když se snažil pokácet starý buk, kde žily. Rozhlédl se, zdali jej ti odporní hlodavci odněkud nepozorují, a pustil se do práce. Brzy ležel strom na zemi. Dřevorubec si jej přeměřil a spatřil seschlé jmelí v koruně. "Příčinou smrti byl parazit," konstatoval dřevorubec a chvíli si představoval, že je doktorem. Pak na několik větví stromu přidělal trochu kapradí, takže byl strom k nerozeznání od listnáče. Tedy pokud jste byli napůl slepí, ožralí a po brýlích se vám přeplazila armáda slimáků. Dřevorubec si naložil strom na svalnaté rameno a spokojeně vyrazil domů. Jen se bedlivě rozhlížel, aby náhodou nenarazil na druida. Jeden nikdy neví, zdali by třeba nedokázal jeho lest prokouknout.

***

Mezitím v lese za cestou probíhalo setkání druhé. Druid Bukva si prohrábl svůj dlouhý, prošedivělý plnovous a vyhnal z něj partu uličnických cvrčků, kteří si přivydělávali na živobytí tím, že druida budili. Práce to byla nevděčná, protože druid byl nevrlý, kdykoliv byl buzen, a to nezávisle na denní době. Bukva se přihrbil a překřížil ruce na prsou. Byl velice rozlícen. Včera našel ve svém lese semenáček smrku, což mu málem přivodilo infarkt. Semenáček vytrhl a rituálně spálil. Přesto si nebyl zcela jist, zdali smrková invaze nebude pokračovat i nadále. Bylo potřeba s tím něco dělat. Kolem pobíhala jeho věrná služebnice, pomatená slepice, která kdysi zabloudila do lesa. Nebylo dne, kdy by tohoto životního omylu nelitovala. "Já ti dám jen tak pobíhat a nesnášet!" Druid chytil zmatenou slepici za krk a začal do ní ládovat kapradí.

Slepice škrábala, klovala a třepetala křídly, ale bylo jí to houby platné. Cvrčci spustili melancholický koncert a všemožně se na slepici šklebili.

Druid pustil slepici a ukázal na hromadu suché trávy.

Slípka pokorně sklopila hlavu a šla se tam posadit. Jak to kapradí nesnášela, co by dala za trochu nahnilé mrkve nebo třeba za červivý tuřín. Jenže to tu v lese nebylo. Kolikrát se už pokoušela dostat z lesa, ale vždy marně. Měla strašný smysl pro orientaci a vždy se omylem vrátila zpět.

Druid Bukva opět nevrle poklepal nohou. Veverky tu už měly být. Nakonec se rozhodl sehrát divadlo. Vytáhl oříšek a začal přemýšlet nahlas. "Tak mám ten oříšek sníst, nebo jej použít jako platidlo?" V ten okamžik už u něj bylo živo. Přiběhly hned čtyři veverky, které jako by čekaly v křoví na tento signál. Štěstí, že nevědí, jak špatný mám chrup, pomyslel si druid a schoval oříšek do kapsy. Odehnal od sebe natěšené veverky a začal vyprávět. "Náš velký spojenec jmelí zasadil nepříteli citelnou ránu." Chvíli sledoval nechápavé pohledy veverek, které spíše než to, co říkal, sledovaly jeho kapsu s oříškem. "No to je jedno. Potřebuji, abyste mi přinesly jmelí, co porazilo borovici ve vedlejším lese. Udělám si z něj lektvar, který mě jistě posílí. Za odměnu dostanete hrst oříšků."

Veverky spokojeně zavrtěly ocasy a vyrazily na cestu. Nebyl to těžký úkol. Borovice rostla nedaleko a za hrst oříšků to stálo. Jenže když dorazily na místo, našly jen hromadu olámaných suchých větví a trochu přischlého jmelí. "Bude mu stačit tahle chcíplina?" začal Klofáč. "To těžko. Znám ale strom, kde něco podobného roste. Je to kousek," odvětil Fousek. Žádná z veverek nic nenamítala, a tak se přesunuly k starému buku obrostlému ochmetem. Natrhaly, co unesly, a vyrazily zpět za druidem.

Druid Bukva mezitím smlouval s vůdcem divočáků. "Takže ty mi dáš tuřín a já se mám přestat rochnit ve tvé bahenní lázni? Od kdy je to tvá lázeň? Jájsem měl za to, že je má." Divočák se dal do vyprávění, že jeho praprapraděd ji vyhrál v kostkách s pradědem druida, ale druid se nenechal jen tak snadno obalamutit. Jenže tuřín nyní ležel nehlídán na palouku, čehož si všimla slepice. Opatrně našlapujíc, vyplížila se z hnízda a vyrazila k tuřínu. Toho využila kukačka, pozorující celý výjev z koruny blízkého stromu, a rozhodla se slepici snést vajíčko do hnízda. Sledovala, jak se slepice neurvale láduje tuřínem, a spokojeně se usadila v jejím hnízdě. Kukačka měla zkušenost, že většina ptáků byla aspoň trochu ostražitých, ale tenhle se zdál naprosto netečný ke svému okolí. Tedy kromě toho tuřínu, kterého si všímal víc, než bylo zdrávo. Brzy už slepice ležela naprosto přecpaná na zádíčkách a zdálo se, že je snad po ní. Kukačka chvíli přemýšlela, zdali je vážně tak výhodné tohohle tupého ptáka nechat vychovávat svého potomka, ale už bylo pozdě. Vajíčko bylo na světě. Najednou si slepice všiml druid. Přestal přemlouvat kance, aby vyrýval smrkové semenáčky, a zakřičel na slepici. "T-tys mi sežrala můj tuřín?!" Slepice se postavila na nohy a rozletěla se pryč. Avšak jakmile mávla dvakrát křídly, napálila to do kmenu nejbližšího stromu. Kukačka se málem zalkla smíchy a vzlétla se schovat do koruny stromu. Pak si ale uvědomila, že tohle bude vychovávat její děťátko, a smích ji přešel. Rozhodla se, že už nemá zapotřebí sledovat adoptivní rodičku, a odletěla za druidem Šiškosněděm.

Druid Bukva popadl slepici, ale pak si všiml velikého vejce. "Teda, tos mě opravdu překvapila." Začal najednou měkce, což slepici naprosto vykolejilo. Vzal vejce do ruky a potěžkal jej. Bylo ještě teplé a podivně namodralé. Pohladil udivenou slepici a šel rozdělat oheň. Položil si nad něj kotlík a naplnil jej vodou. Pak uslyšel známé cupitání. Ohlédl se a spatřil veverky táhnoucí spoustu jmelí. Vše jde jako po másle, pomyslel si druid. Dal veverkám hrst oříšků a naházel do vody to, co považoval za jmelí. Tančil a skotačil okolo vroucí vody a prozpěvoval si. "Co zabilo jehličnan, sílu mi dá velikou. Tamatada, jatadam..." a tak pořád dokola. Když se mu zdálo, že se síla z druidova spojence a vítěze nad borovicí přesunula do vody, vložil do ní vajíčko a nechal ho vařit. Když se zdálo, že je již hotové, vyndal ho a ještě horké ho snědl. Mělo poněkud nakyslou chuť, ale vše kouzelné muselo mít zvláštní chuť. Jinak by to přeci nebylo kouzelné. Druid si představoval, jak bude pobíhat po Šiškosnědově lese a holýma rukama vytrhá všechny zpropadené smrky a borovice. Až nyní si všiml, jak jej veverky podezřele bedlivě pozorují. Zabušil si jako Tarzan do prsou a ucítil, jak se v něm něco hnulo. Jeho vlastnoručně psaný recept jaksi nefungoval tak, jak by měl. Nyní už nad tím nepřemýšlel a vyrazil jako střela k latríně.

Udivené veverky sledovaly, jak druid ožil. Nyní se zdál opět mladý, hbitý a silný. Divočák vytřeštil oči a čelist mu údivem málem vypadla z pantů. Jen slepice se o dění nezajímala. Odvalila tuřín do svého hnízda a začala jej tam pilně maskovat.

Bukva běžel lesem s elegancí mladého kamzíka, avšak bylo mu to houby platné, latrína se nacházela nesmírně daleko. "Nesnáším tě, Šiškosnědě!" řval Bukva tak nahlas, až mu vystrašení cvrčci vyskakovali za běhu z vousů.

***

Druid Šiškosněd zrovna hodoval na borůvkách, když uslyšel dupot těžkých nohou. Vystrčil hlavu z houští a zpozoroval, jak kolem prošel dřevorubec, nesoucí na rameni borovici ověnčenou trochou kapradin. Šiškosněd propadl v naprostý úžas, který se za okamžik proměnil v nespoutaný hněv. Proč jej podobná lest, kterou na jeho věrného dřevorubce připravil druid Bukva, nenapadla prvního! Běsnil, nadával a házel šišky do všech stran.

Jakmile druidův křik uslyšel dřevorubec, dal se do běhu. Nerad by o ten kus ztrouchnivělého a červotoči prožraného dřeva přišel.

Zrovna když druidovy došly šišky, dolehl k němu hlas jeho rivala. Sice moc nerozuměl, co na něj pořvával, ale své jméno slyšel velmi dobře. Otočil se směrem, odkud hlas přicházel, a zahalekal: "Tak se tím listím třeba udus, Bukvo!" Byl tak naštvaný, že úplně zapomněl na úkol, který dal mravencům. Ti mezitím přemlouvali jezevce, že vážně není dobrý nápad skočit s nimi do vody. Jejich výstražné kousání jej od jeho plánu však neodradilo.

A tak nepřátelství mezi oběma druidy přetrvává i nadále. A jestli jim nevykáceli les, tak nejspíš trvá dodnes.