Tiché procesí

Chvíli stála před dveřmi a rozmýšlela se, zda zazvoní. Byla to starý dům a zdál se opuštěný. Všechna okna napravo od vstupních dveří byla zabedněná. Aspoň, že za okny vlevo někdo žil. Byla sice trochu špinavá, nicméně něco živého se za nimi zelenalo. Ne, musí ten zvonek zmáčknout, už tak jde pozdě. Každý první krok je těžký. Roky práce v antikvariátu ji už nenaplňovaly. Stala se z toho všeho rutina, která ji ubíjela. Po většinu dne tam bylo tak neskutečné ticho, že slyšela i svůj vlastní dech. Ze začátku jí ten klid vyhovoval, ale pak jí začalo být smutno. Bylo dobře, že se rozhodla pracovat ve svém volném čase pro charitu. Zmáčkla zvonek.

Zakrátko se ve starém reproduktoru ozvalo chrčení. Teprve až po chvíli rozpoznala udýchaný stařecký hlas. "Paní Novotná?"

Dívka přikývla, pak si uvědomila, že ji dotyčný nevidí a vykoktala ze sebe: "A-Ano." Neznělo to moc přesvědčivě, hlas se už dál nevyptával.

"Dobrý den, už na vás čekám, včera mi volali z charity. Přijďte do druhého patra, druhé dveře nalevo." Hlas v reproduktoru utichl a rozezvučel se zámek u dveří.

Dívka zatlačila na dveře, ty se ovšem ani nepohnuly. Musela se zapřít v nohou a jen tak tak je stihla otevřít dřív, než přestal bzučet elektrický zámek. Vstoupila do potemnělé chodby. Dveře zůstaly otevřené, nezavíraly se, jak byla zvyklá. Chvíli stála v chodbě a prohlížela si mramorové obklady osvětlené světlem přicházejícím z ulice. Dřív to jistě býval honosný dům. Nyní však místy byla na zdech a podlaze vrstva mastného prachu, který ji přikrýval jako nějaká šedivá plachta. Ze stropu visel řetěz, na jehož konci kdysi býval lustr. Teď už zde visela pouze stará žárovka. Dívka nicméně nikde neviděla vypínač. Zavřela za sebou dveře a šla za světlem, které přicházelo odkudsi z konce chodby. Vyšla krátké schodiště a prošla dlouhou chodbou, která končila prosklenými dveřmi. Při pohledu skrz špinavé okenní tabule zjistila, že vedou do dvora, který obklopuje po celém obvodu zasklené loubí. Sklo ve dveřích bylo tak zaprášené, že ven viděla jen stěží. Některé tabule v oknech loubí však byly vysklené a profukoval jimi studený zimní vítr. Zastavila se, když uslyšela, jak jí pod nohama zapraskalo sklo. Překročila střepy a nahlédla do dvora. Zdálo se, že je celý plný nejrůznějšího stavebního materiálu. Byly tu cihly, obklady, trámy, hromada štěrku a písku a přeplněný kontejner se sutí, který byl prožrán rzí. To, co ji ale nejvíce zaujalo, byl vysoký kamenný sloup, který se čněl uprostřed dvora. Zdálo se, jako by sem ani nepatřil.

Dívka si vzpomněla na starce, který na ni čekal, a pustila se do hledání schodiště. Našla rovnou dvě. To, které měla po levé ruce, bylo zatarasené překříženými prkny, a tak se rozhodla jít tím napravo. V prvním patře se zdála podlaha už čistší a bylo zřejmé, že tu někdo uklízí. Rozhodně to nebyl moc velký puntičkář. I tady vedl po obvodu celého dvora zasklený ochoz. Jen zde byla mříží předělena pravá a levá část budovy. Dívka se tu nezdržovala a dál pokračovala po schodech. Vstoupila do druhého patra, které bylo nejspíše posledním obyvatelným prostorem. Podlaha zde byla opět špinavá, jako v přízemí. Šedavou vrstvu prachu protínaly cestičky, jako by zde někdo bruslil či jezdil na koloběžce. Dívka přistoupila k prosklenému ochozu a shlédla do dvora. Její zrak opět upoutal onen kamenný sloup. Byl zakončen strohou nazelenalou hlavicí čnící asi metr nad úrovní jejích očí.

"Tak tady jste, paní Novotná!" ozvalo se za dívkou. Dívka ucukla a hledala toho, kdo k ní promluvil. Z blízkých dveří se ozvalo zaskřípání a vyjel z nich stařec na vozíku. Měl na sobě dva svetry a jeden kabát a tlusté vlněné kalhoty. Na nohou měl modré pantofle, ze kterých čouhaly huňaté ponožky. Muž celkově vypadal dost legračně, hlavně když měl ponožky přetažené přes kalhoty a každou vytaženou do jiné výšky. "Omlouvám se, myslel jsem, že jste starší. Pojďte dál, slečno, já vás neukousnu. Vždyť protézou se špatně kouše," zavtipkoval a ukázal na otevřené dveře za sebou.

Dívka přikývla a přišla k němu. "Dobrý den, já jsem Nataša Novotná," pozdravila.

"Hrome, tady je zima. Já jsem Adam Barzilaj. Pojďte dovnitř slečno Natašo, ať mi tu nezmrznete. Jo a nezouvejte se, je tu studená podlaha a já tu nemám žádné bačkory. Navíc podlaha tu není zrovna nejčistší."

Dívka si tedy jen sundala kabát a pověsila jej v předsíni vedle dveří na věšák. Pak vstoupila do obýváku. Byla to malá místnost, nicméně vskutku vybraně zařízená. V protějším rohu stál stůl se dvěma židlemi. Místnost byla obložena letitým dřevem, a dokonce i podlaha byla dřevěná. Pod stropem visel křišťálový lustr, ovšem jen s jednou žárovkou. Z místnosti vedly hned troje dveře. Prvními přišla z předsíně, druhé byly otevřené a vedly do malé kuchyně a třetí byly zavřené.

"Posaďte se, mladá dámo. Hned donesu čaj. Když jsem vás viděl čekat dole u dveří, tak jsem na něj postavil vodu. Víte, tady nechodí moc lidí a už vůbec nikdo se nezastavuje u domovních dveří." Stařec se sunul na vozíku do kuchyně, odkud se nesl zvuk bublající vody.

"Nechcete s tím nějak pomoci?" vzpamatovala se dívka, "Proto jsem sem přišla."

Stařec se zastavil před dveřmi do kuchyně. "No, jestli budete tak laskavá, budu moc rád. Víte, ruce se mi třesou a někdy mám vážně strach, že se tou vroucí vodou poliji," s těmi slovy před sebe stařec natáhl ruce, jako by chtěl dokázat, že nelže.

Dívka se na něj jen usmála a vstoupila do kuchyně. Vše tu bylo zařízeno velmi jednoduše. Ležely tu jen dva hrnky s čajovými pytlíky. Vypnula vařič a zalila čaj. Místnost provoněla skořice a lesní plody. Byla to příjemná vánoční vůně. Dívka odnesla hrnky do obýváku a jeden z hrnků podala starci.

"Mockrát děkuji," poděkoval stařec a přijal podávaný čaj. Ruce se mu třásly tak, že jej na sebe málem vylil. Položil si jej před sebe a sledoval dívku, která si sedla na židli naproti němu. "Už je to doba, co mě někdo navštívil," poznamenal stařec. "Dřív sem chodila jedna starší dáma. To bylo před čtyřmi měsíci. Teda řeknu vám, ta mluvila pořád, o dětech, vnoučatech, co se jí ten den stalo... Ale byl jsem za to rád, však já nikoho nemám," posmutněl.

"Máte dobrý čaj," usmála se na něj dívka.

"Jo ten? Ten jsem dostal od Žofie. Té paní, co mě sem chodila navštěvovat. Ale to už je docela dávno." Odmlčel se. "Vy asi nebudete mluvit tak jako Žofie, co?"

"No, já jsem nová, popravdě nevím, jak to tu chodí. Myslela jsem, že si mám poslechnout Vás?"

"Tak to by byl dost nudný příběh. Vždyť já jen každý den čekám, až mi přinesou jídlo, pak se najím, a co nesním odpoledne, to dojím večer. Sem tam vyrazím na výlet s vozíkem po patře, ale tam můj svět končí. Byl jsem rád, když sem někdo chodil a vyprávěl mi, co se venku děje. Od doby, co mě přestaly poslouchat nohy, je můj život nudný."

"Jak dlouho jste nebyl venku?" otázala se dívka.

Stařec se zamyslel: "Tak to už je hodně dávno. Tedy pokud nepočítáte to, když mě odvezli do nemocnice před třemi lety. Hmm, nejspíš to už bude víc jak pět let."

"Teda, to je doba. Nechtěl byste někdy ven?" zvolala udiveně dívka.

"Ale to víte, že chtěl, jenže dům je plný schodů, to bych nesešel ani s vaší pomocí. Navíc kdo by chtěl do té zimy," zasmál se, "Však mně stačí ten výhled z okna. Ale vy jste nepřišla, abyste mě brala na vycházky, nebo snad ano?"

"To máte pravdu," začala dívka. "Chtěla jsem s vámi probrat, kdy bych Vás mohla navštěvovat. Vyhovovaly by vám úterky?"

Stařec se usmál. "Dítě, já mám času. Přijďte, kdy budete chtít, jen nechoďte hned po obědě, to odpočívám a zvonek bych neslyšel."

"Dobře, tak bych se stavovala každé úterý třeba o půl čtvrté. Mám to sem kousek z práce. Číslo na mou zprostředkovatelku máte, bude nejspíš stejné, jako měla ta paní, co sem chodila přede mnou."

"Vím, abych vám po nocích nevolal, že je mi tu smutno," zavtipkoval stařec. Bylo však vidět, že to dívka nepochopila. "No uvidíte, budete-li navštěvovat i jiné důchodce. Jó, co mi o nich všechno Žofie napovídala, tomu se snad ani nedá věřit. Budete-li chtít, tak vám některé z těch příběhů převyprávím."

Dívka přikývla, dopila šálek čaje a zvedla se k odchodu. "No, je čas, tak já už bych šla."

Stařík se uklonil, otočil ztěžka vozík a vyrazil ke dveřím. Sundal z věšáku její kabát a s námahou jí jej podal. Pak otevřel dveře a vyjel na chodbu. "Rád jsem vás poznal, slečno Natašo. Budu se na příští úterý těšit," s těmi slovy jí podal ruku na rozloučenou.

Dívce chvíli trvalo, než mu ruku stiskla. Nebyla na to vůbec zvyklá. "Já Vás taky, pane Barzilaj. Tak v úterý!" Otočila se a vyrazila ke schodišti. U schodů se zastavila. "Dá se tu nějak rozsvítit?"

Stařec pokrčil rameny. "Zkuste támhleten vypínač. Dřív to šlo, ale už dlouho jsem neviděl, že by tu někdo rozsvěcel. Tady už žije jen pár starých lidí a ti k večeru ven nechodí." Pak se otočil a zajel do bytu. "Dřív to tu bylo jiné." To už ale mluvil spíš sám k sobě. Zavřel za sebou dveře a chodba utonula ve tmě. Dívka zkoumala zdi, dokud nenašla starý vypínač. Otočila jím do strany a na schodech se rozzářila žárovka. Už se v jednotlivých patrech nezastavovala. Další vypínač našla vedle domovních dveří. Otočila jím a chodba potemněla. Potmě nahmatala kliku a otevřela. Nakonec to nebylo zas tak zlé, jak si představovala. Ještě se rozhodne, zda se sem příští úterý vrátí. S tou myšlenkou za sebou zavřela dveře a vyrazila domů.

***

Celý den lehce sněžilo, nicméně před starým domem nebyly vidět žádné stopy. Zdálo se, že tu nikdo nebydlí. Když však přišla blíž, objevila prakticky už skoro nezřetelné stopy vedoucí od vyjetých kolejí ve sněhu rovnou ke dveřím. Nataša koukla na hodinky. Ukazovaly přesně půl čtvrté. Zazvonila tedy na zvonek. Brzy se ozvalo chrčení, ve kterém uslyšela starcův hlas.

"Vítejte, slečno Natašo."

Zámek ve dveřích se rozezvučel a dívka zatlačila na dveře. Nyní už věděla, že se musí zatlačit ze všech sil, aby se otevřely. Vstoupila dovnitř a rozsvítila. Hned tu bylo příjemněji. Zavřela za sebou a vyšla po schodech nahoru. Tiše došla až do druhého patra a zaklepala na dveře. Chvíli trvalo, než se otevřely.

"Teda, vy běháte jak kamzík, slečno Natašo," s těmi slovy jí stařec podával třesoucí se ruku. Vypadal stejně, jako před týdnem. "Pojďte dál, už jsem postavil na čaj."

Dívka ruku přijala a usmála se na něj. V bytě bylo chladněji než minulý týden. Přesto si sundala kabát a pověsila jej vedle dveří. Hned vyrazila do kuchyně, kde už hvízdala konvice s horkou vodou. Zalila čaj a přinesla jej do obýváku. Stařec už seděl u stolu. Tentokráte počkal, než hrnek postaví před něj.

"Jaký jste měla den?" začal stařec rozhovor, "Tam byla taková chumelenice, že by ani psa ven nevyhnal."

Dívka přivoněla k čaji a zahleděla se z okna. "Já ani nevím. Uběhl tak rychle. Za celý den přišli jen dva zákazníci a ani jeden si nakonec nic nekoupil. Já moc zajímavý život nemám." Trpce se usmála a dál se dívala z okna. "Pamatujete si takhle krásnou zimu? Zdá se, že Vánoce nebudou na blátě!"

Stařec se taktéž zahleděl ven z okna. Dlouho se jen koukali ven na zapadané střechy okolních domů a mlčeli. "Nemám to období rád. Mám na ně moc smutných vzpomínek, na které bych rád zapomněl. Ale nejde to," poznamenal stařec tiše a upil čaj. "Možná, že bych si na jednu pěknou přeci jen vzpomněl. To jsem ještě jako chlapec na dvoře s bratry stavěl sněhuláky. Bylo jich celé procesí." Pak zničehonic zmlknul.

Dívka jej při vyprávění se zaujetím sledovala. Bylo jí jasné, že už se jen tak nerozmluví. "Víte, já nejsem odsud. Vždy na Vánoce se scházíme v Mladé Boleslavi s rodiči. To víte, obě mé sestry se už vdaly a já tam vždy jen sedím sama a nemám si s nimi moc co říct. Moc se mi tam nechce. Hlavně, když Iveta, moje starší sestra, už má roční děcko." Upila čaj a dál sledovala padající vločky za oknem. "Jak prožíváte Vánoce vy?" zeptala se do nastalého ticha.

"Jak je prožívám?" opakoval stařec. "No, většinou si udělám svařák a pustím si rádio. Na Vánoce tam hrávají krásnou hudbu. No, slečno, buďte za rodinu ráda. Já žádnou nemám, a ani si rodiče a sourozence moc nepamatuji. To víte, já ještě zažil válku." Pak se opět odmlčel.

Do místnosti se mezitím vkradlo šero. Stařec se přesunul ke dveřím a rozsvítil. Na hodinách odbyla čtvrtá hodina.

"Už jdete, co?" posmutněl stařec.

Dívka se usmála a zvedla se ze židle. "Ještě umyji hrnky." Vzala je a odešla do kuchyně. Když se vrátila, stařík jí už podával kabát. "Tak zase za týden, slečno Natašo," a podal jí ruku. Pozdravili se a dívka za sebou zavřela dveře.

Na cestu jí svítily staré poblikávající žárovky, dokud nesešla úplně dolů. Zastavila se až v přízemí u vyskleného okna do dvora. Nyní se už nebála jako minulý týden, vše bylo pokryto vrstvou sněhu a dům se zdál pouze ztichlý a ne pouze prázdný. Sníh zakryl hromady sutě a zdálo se, že na dvoře stojí pár sněhuláků. Možná, že se sem bude příští týden těšit. Sešla schody ke vstupním dveřím, zhasla a vyšla z domu.

***

Byl týden před Štědrým dnem, ale po sněhu už nebylo ani památky. Za okny starého domu se sem tam svítilo, nicméně ani za jedním oknem nebyla vánoční výzdoba. Dívka tentokrát přišla pět minut před smluvenou půl čtvrtou. Chvíli neklidně přešlapovala, bylo jí trapné zazvonit dříve. Pak ji napadlo, že stejně stařík nic jiného na práci nemá, a navíc chvíli potrvá, než dojde po schodech až nahoru. Zazvonila.

"Zdravím vás, slečno Natašo, pojďte dovnitř," ozvalo se prakticky okamžitě z reproduktoru.

Nato se rozezvučel elektrický zámek a dívka vstoupila. Už nerozsvěcela, šero bylo přeci jen příjemnější než poblikávající žárovky. Vyšla po schodech nahoru a chodbou došla až ke dvoru. Opět se stal nepřívětivým. Zpoza mraku však vyšlo slunce a osvětlilo ochoz na protější straně domu. Omítka byla místy spadaná a většina oken vysklená, přesto to vypadalo romanticky. Obejmula sama sebe a sledovala, jak světlo zapadajícího slunce pomalu mizí. Otočila se a vyšla do druhého patra. Spatřila starce, jak sedí na svém vozíku a hledí do dvora. Přišla k němu a pozdravila jej.

"Dneska bylo vážně krásně, slečno Natašo. Jsem rád, že jste přišla." Oslovil ji a podal jí ruku. "Tedy, vám to dnes sluší. Slavíte něco?"

Dívka se na něj rozpačitě usmála. "Nic neslavím. Máte pravdu, že dnes je vážně krásně." Sáhla do kabelky a vytáhla plastovou nádobu. "Něco jsem pro Vás upekla. Je to maminčin recept." Otevřela nádobu a chodbou zavoněla kokosová bábovka. Zdálo se, že starci se začaly sbíhat slzy do očí. "Moc děkuji!" zvolal a vděčně ji chytil za ruku. Pak se ale s vozíkem náhle otočil a zajel do bytu. Bylo zřejmé, že nechce, aby mu viděla do tváře.

Nataša zavřela dveře a sundala si kabát. Starce našla v obýváku, jak zasněně hledí z okna. Nezastavovala se a opět šla rovnou do kuchyně. Položila bábovku na talíř a posypala trochou cukru. Pak ji i s čajem přinesla starci. Ten stále hleděl ven z okna a zdálo se, že nevnímá.

"Mohu?" otázal se teprve až poté, co se dívka usadila.

"Ale samozřejmě, proto jsem ji přinesla," usmála se dívka.

Stařec si ji ještě chvíli nevěřícně prohlížel, a pak se s chutí pustil do jídla. Do očí se mu opět vedraly slzy.

Dívka taktně odvrátila zrak a začala si prohlížet obraz, který visel na protější stěně. Byl poměrně velký a měl zlacený rám. Stáli na něm manželé se čtyřmi malými dětmi, třemi kluky a jedním drobečkem v matčině náručí. Z obrazu vyzařovala rodinná idylka. Postavy na obraze měly oděv, hodící se spíše do minulého století. Chlapci měli čepice, které nosil dívčin děda. Otec měl sako, upravený plnovous a na hlavě hnědý baret. Žena držící drobounké stvoření zahalené v plenkách měla na hlavě uvázaný vyšívaný šátek, jinak byla celá v černém. Nataša si uvědomila, že ji stařec sleduje. "Ten obraz je vážně pěkný," uznale kývla k rodinnému portrétu.

Stařec se otočil a chvíli zasněně sledoval obraz. Pak se natočil tak, aby jí viděl to tváře, ale přitom mohl ukazovat na obraz. "Ten mladý pár, tak to jsou mí rodiče. Ten kluk uprostřed to jsem já. Napravo stojí Tobiáš a nalevo Jáchym. A ta malá se jmenovala Maruška." Odmlčel se. "Ten obraz si nechali rodiče namalovat v roce 1938, tedy rok před válkou."

"Jste si s otcem velmi podobní. Máte stejné oči," začala se zaujetím dívka. "V umění se moc nevyznám, nicméně ten obraz musí být vážně skvost. Žijí ještě vaši sourozenci, nebo jejich děti někde poblíž?"

Stařec hned neodpověděl. Teprve až po chvíli prostě zavrtěl hlavou. V tichosti sledovali postavy na obraze, každý utopený ve svých vlastních myšlenkách.

"Už víte, kdy pojedete za rodinou?" započal po chvíli ticha stařec opět rozhovor.

Nataša sama ještě ani nevěděla, zda tam tento rok vůbec pojede. Ale odpověděla mu instinktivně, aniž by si odpověď promyslela: "Tento pátek."

"To je dobře, určitě se na vás všichni těší. A navíc už jsou opět čtyři." Jeho slova potvrdily odbíjející hodiny.

Dívka se zvedla, odnesla hrnky do kuchyně a umyla je. Když se vrátila do obýváku, našla starce, jak zasněně hledí na obraz své rodiny.

Když ji spatřil, dojel do předsíně, sundal její kabát z věšáku a podal ho. Pak otevřel dveře a vyprovodil ji na chodbu. "Příští úterý jsou Vánoce, a to další je Silvestr. Pokud se už tento rok neuvidíme, tak vám přeju krásné Vánoce a šťastný Nový rok."

Dívka mu podala ruku a popřála totéž. Rozhodla se, že svoji rodinu navštíví.

***

Mrholilo a sníh se měnil v hnědé bláto. Nakonec ani tento rok nebyl výjimkou a vše nasvědčovalo tomu, že Vánoce budou na blátě. Dívka klopýtala rozbředlým sněhem ke starému domu. Pod paží držela malý dárek ukrytý v igelitce. Nejradši by se podívala, zda jej déšť nenamočil, ale kdyby jej vyndala, namokl by určitě. Ani nevěděla, zda jí stařec otevře, vždyť šla neohlášená v jiný den, než byl zvyklý. Ale říkal mi, že můžu přijít i jindy, opakovala si v mysli. Ani se nezastaví, jen jej předá a hned zas půjde. Dorazila ke vstupním dveřím a zazvonila na zvonek. Dlouho se nic nedělo, a tak zazvonila znovu. Tentokrát už nemusela čekat.

V reproduktoru zašumělo a ozval se zastřený hlas: "Dobrý den, tady Adam Barzilaj."

"Tady Nataša, něco jsem vám přinesla," promluvila dívka. "Omlouvám se, že jdu neohlášená, chtěla jsem Vás překvapit."

"No to jste mě opravdu mile překvapila," ozval se hlas v reproduktoru. "Pojďte dovnitř." Hned nato se rozezvučel elektrický zámek.

Vyběhla po schodech nahoru a rychlou chůzí zamířila chodbou ke dvoru. Tam se zastavila u proskleného loubí a pohlédla do druhého patra, zda tam někoho neuvidí. Žádný pohyb už nespatřila. Přemýšlela, jakou asi bude mít stařec z dárku radost. Ne, nechá jej, ať si jej rozbalí až o Štědrém dni. Ona u toho být nemusí. Vyšla pomalu po schodech nahoru a zaklepala na dveře jeho bytu. Ty se po chvíli otevřely a Nataša spatřila starcův udivený obličej. Bylo na něm vidět, že ji nečekal. Svetr si oblékl narychlo, což prozrazovalo to, že jej měl na zádech srolovaný. Přesto měla pocit, že má z návštěvy radost.

"Šťastné a veselé svátky, slečno Natašo," začal stařec zvesela, "Co vás sem přivádí?"

"Přišla jsem Vás jen pozdravit a předat vám tohle," odvětila krapet nervózně dívka. Vyndala z igelitky dárek a podala mu jej.

"Teda, to jsem si nezasloužil," zkusil stařec nabízený dar taktně odmítnout. "Vždyť já pro vás nic nemám."

"Dárky mají dělat radost, nejsou za odměnu." Podala dárek starci, který jej s radostí přijmul. "Ale rozbalte si jej až na Štědrý den."

"Mockrát vám děkuji, slečno Natašo. Už teď se těším jako malý kluk. Co bych vám... přijmete mé pozvání na čaj?"

"Nemůžu, ještě musím něco zařídit."

Stařec si zvědavě prohlížel dárek. "Po Novém roce se můžete taky těšit na dárek, teď jej nemám zabalený."

"To nemusí být," ozvala se dívka.

"Tady rád lidem dělám radost," podotkl stařec. Teprve až nyní si všiml srolovaného svetru a neobratně se jej pokoušel spravit.

Dívka neváhala a pomohla mu. Stařec se nebránil. Pak se rozloučili. Spěšně seběhla schody a vyšla do tiché ulice. Ještě se musela dobalit a připravit na zítřejší odjezd k příbuzným.

***

Bylo úterý, přesně týden po Silvestrovské noci. Dívka kráčela ztichlým městem k domu, kde bydlel stařec. Bylo sychravo a rozbředlý sníh se jí lepil na boty. V rukou držela v igelitu obalenou krabici. Šla pomalu a koukala, kam šlape. Pod sněhem se ukrývaly rozbahněné louže, do kterých nechtěla šlápnout. Už nyní měla boty trochu vlhké. Nakonec se rozhodla přejít na protější chodník, který byl pečlivě zameten a posypán štěrkem. Brzy spatřila onen starý dům. Zdál se jiný než domy, se kterými sousedil. Zdobily jej římsy, voluty a kolem oken čněla torza soch lidských postav. Nikdy si toho z chodníku vedoucího hned pod domem nevšimla. Takhle z dálky z něj stále vyzařovala majestátnost. Zastavila hned naproti a pečlivě si jej prohlédla. Za jedním z oken v druhém patře spatřila pohyb. Nervózně zamávala a vkročila do ulice. Jenže se nedívala pod nohy a bota jí na okamžik uvízla v mezeře po několika vypadaných dlažebních kostkách. Sníh smíšený s bahnem jí vnikl do boty a dívka ztratila rovnováhu. Krabice jí vypadla z rukou a při dopadu na zem opustila igelitovou tašku. Nové papuče se vysypaly rovnou do rozbředlého sněhu. Dívka upustila pár nadávek, nemotorně se postavila na nohy a snažila se otřepat studenou břečku z prstů. Pak se podívala na nohy. Na jednom koleni se jí roztrhla nohavice, nicméně koleno odřené neměla. Vztekle si ometla zbytky rozbředlého sněhu z oblečení a došla zvednout krabici s bačkorami. Mělo to být pěkné překvapení. Nechtěla starci byt zablátit, takže jej asi přijde navštívit až jiný den. Obezřetně došla na chodník pod domem a zadupala, aby oklepala sníh z bot. Nebylo to nic platné, sněhová břečka jí natekla rovnou do bot. To jí tak scházelo! Chvíli přemýšlela, že se starci omluví pouze přes mikrofon. Teď vážně neměla náladu na návštěvu.

Za dívčinými zády začalo něco chrčet a pak se ozval známý hlas. "Jste v pořádku, slečno Natašo? Pojďte se ohřát dovnitř, ať po cestě domů nenachladnete!" Dívka se vystrašeně otočila a zrudla. Takže viděl, jak upadla. Chtěla něco říct, ale reproduktor se ztišil a vystřídal jej bzukot dveřního zámku. Dívka bezmyšlenkovitě zatlačila na dveře a vstoupila dovnitř. Až poté si uvědomila, co dělá, a zastavila se. Bylo tu naprosté ticho. Poohlédla se po nějaké rohožce, o kterou by si opucovala boty, jenže tu nikde žádná nebyla. Zadupala, ale když se zvuk začal nepříjemně ozývat domem, tak okamžitě ustala. Povzdechla si a prohlédla si mokré papuče položené v krabici. Ohlédla se, zda by přeci jen nebylo lepší se vrátit na ulici, zazvonit na starce a omluvit se. Chodbou se prohnal studený průvan a dívka kýchla. Nevěděla, zda to bylo zimou či zvířeným prachem. Schovala krabici s bačkorami zpátky do igelitky a vyrazila po schodech nahoru. Trocha teplého čaje by jí udělala radost. Stařec ji už vyhlížel. Schovala krabici s bačkorami za záda a usmála se. Zkusí jej překvapit příště. "Dobrý den, pane Barzilaj," začala nervózně.

"Holka nešťastná, co se tam dole stalo?" otázal se stařec, jakmile ji uviděl. Ani ji nenechal odpovědět a ukázal na dveře do bytu. "Pojďte dovnitř, tady akorát nastydnete."

Dívka se zahleděla do země a poslušně vstoupila dovnitř. Stařec za nimi zavřel a pomohl jí z kabátu. V místnosti nebylo o moc tepleji než na chodbě, ale přeci jen tu bylo příjemněji. Dívka si sundala boty, položila igelitku s krabicí vedle dveří a vstoupila do obýváku.

"To nemusíte, ať nenastydnete od noh," začal stařec, ale dívka jen zavrtěla hlavou.

"Jsem nemehlo, ale nenastydnu, nebojte!" Protřela si zkřehlé prsty a zafoukala do nich. Pak se vydala rovnou do kuchyně, aby připravila čaj.

Stařec chvíli pozoroval krabici, co položila vedle dveří, nicméně se do ní neodvážil nahlédnout. S tichým bručením zajel do ložnice a chvíli se přehraboval ve skříni. Pak ji našel. Deka byla trochu prožraná moly, na zahřátí stačila. Vrátil se do obýváku a málem se srazil ve dveřích s dívkou, která zrovna vynášela z kuchyně dva šálky čaje. "Promiňte, jsem zvyklý, že tu jsem sám," omlouval se.

Dívka se na něj jen usmála, proklouzla kolem a usedla ke stolu.

"Tady máte na zahřátí. Nic jiného tu už nemám," podotkl smutně stařec a podal jí deku.

Dívka se usmála, poděkovala a zabalila se do ní. "Jak jste si užil Vánoce, pane Barzilaj?" odvedla téma jinam, aby se co nejdříve zapomnělo na její dnešní patálii.

"Byly klidné," začal stařec, "Ta Davidova hvězda je krásná. Mám ji v ložnici. Chcete se podívat?"

"No, měla to být Betlémská hvězda. Myslela jsem, že tu nemáte žádnou vánoční výzdobu, tak jsem vám nějakou dala, abyste tu měl trochu té štědrovečerní atmosféry." odmlčela se a pohlédla na starcův úsměv. "Vy neslavíte Vánoce?"

"Děvče, já jsem Žid. Ten dárek mi ale přesto udělal moc velkou radost. Jen do oken ho věšet nebudu. Už ne." Posmutněl a upil čaj. Zahleděl se do hrnku a mlčel.

Dívka se také zahleděla do šálku s čajem a sledovala stoupající páru. "Promiňte, mohlo mě to napadnout, jak jste mluvil o té válce, a tak..."

Stařec se zasmál, položil hrnek na stůl a odjel do ložnice. Brzy se vrátil s onou betlémskou hvězdou a položil ji na stůl. S láskou ji pohladil a pohlédl na dívku. "Když jsem byl malý, tak má rodina bydlela tady v tom době. Bydlelo tu taky ještě mnoho našich bratří a sester. To byly časy." Zasnil se. "Pak ale přišla válka, a to byl konec všeho, co jsem miloval. Otec odjel jako první s mnoha dalšími mladými muži, které jsem znal, do Terezína. Prý aby nám tam zařídili bydlení. Nás ostatní tam poslali až po čase. Tam jsem zůstal až do konce války. Ale mé sourozence a maminku odvezli a už jsem je nikdy nespatřil. Od rodinných známých jsem se doslechl, že je transportovali kamsi na východ. Kam, to už jsem se nikdy nedozvěděl," odmlčel se.

"To je mi líto," zašeptala.

Stařec se po chvíli opět rozmluvil. "Nějak jsem to tam přežil, dnes už ani sám nevím jak. Vrátil jsem se zpátky a ujalo se mě pár rodinných známých. Když jsem dovršil osmnácti let, chtěl jsem se osamostatnit a vrátit se do bytu svých rodičů. Jenže náš dům komunisti znárodnili a bydleli tu už jiní. Dlouho jsem žil různě po nájmech a probíjel se životem, jak to šlo. Po mnoha letech jsem si našetřil nějaký ten peníz a rozhodl jsem se vrátit do domu svých rodičů. Tehdy měla v tomto domě proběhnout rekonstrukce. Mě však spíš přišlo, že dělníci sebrali vše cenné a do oprav se nikdy ani neměli v plánu pustit. Lidé, kteří zde předtím žili, se z domu odstěhovali, a tak jsem se chopil příležitosti a vcelku levně jsem jeden z bytů koupil. Bydlím v něm doteď." Stařec se znovu odmlčel.

Dívka se zaujetím naslouchala. Když utichl, naklonila se přes stůl a uchopila jej za ruku, kterou bezděky hladil chladnoucí hrnek s čajem. "Zažil jste toho hodně. Víc než kdokoliv, koho znám," posmutněla. "Ale přese všechno, co Vás potkalo, jste nakonec dosáhl svého a získal ztracený domov." Usmála se na něj.

"Asi máte pravdu. Víte..." odmlčel se. "Asi potřebuji být chvíli sám. Nechci vás vyhánět, klidně si tu ještě chvíli poseďte. Vždyť já ani nevím, proč jsem vám to vyprávěl." Stařec se zastavil až pod obrazem své rodiny. "Úplně jsem zapomněl, že pro vás mám také dárek." Otevřel jeden ze šuplíků a vytáhl úhledně zabalený dárek s červenou stužkou. Otočil se a vrátil se opět ke stolu a beze slov jí jej předal. V očích měl slzy.

Dívka nabízený dárek přijmula a prohlédla si jej. Byl docela těžký. Rozvázala červenou stužku a rozbalila jej. Byla to krásná kniha. Taková, ve kterých si v krámě ráda četla. "To je Zámek od Kafky. Už jsem od něj četla Proces. Moc vám děkuji, pane Barzilaj!" knihu otevřela a začala si ji prohlížet. Pak uslyšela, jak se stařec odsunul od stolu.

"Můžete tu zůstat, jak budete chtít. Vážně se omlouvám, nicméně už si půjdu odpočinout. Přeji pěkný zbytek dne." Pak vyrazil.

Dívka pohotově vstala, "Myslím, že už jsem uschla, pane Barzilaj." Položila deku a nechala ji na místě, kde seděla. Byt tiše opustila a vydala se po schodišti dolů. Až poté si uvědomila, že v bytě nechala krabici s bačkorami. Nechala to být, nemělo smysl na starce klepat. Vyrazila potmě ke schodišti a ruka jí podvědomě sáhla do míst, kde byl vypínač. Cítila, jak je kovově ledový. Chvíli přemýšlela, zda vyrazí domů. Pak vyndala darovanou knihu, na kterou nepřestával myslet. V bytě si jí nestihla dostatečně prohlédnout. Vrátila se na ochoz a nechala na ni dopadnout trochu měsíčního svitu. Nápis se kovově leskl. Těšila se, až se doma pustí do čtení. Pohlédla na sloup čnící uprostřed dvora a uvědomila si, jak je nebe krásně čisté. Měsíční svit dopadal do dvora a osvětloval třpytící se povrch sloupu. Dívka se opřela o loubí a sledovala stín vrhaný oním sloupem. Nějak jí to připomnělo sluneční hodiny. Pak uslyšela, jak cvakl zámek u starcových dveří. Dívka sebou trhla a spatřila starce na vozíku, jak opouští svůj byt. Svítil si lucernou a ruce se mu nemálo třásly. Dívka znehybněla.

Stařec byl rozrušený. V třesoucích se rukou mu lucerna přímo poskakovala. Položil si ji opatrně do klína a vyrazil chodbou k železné mříži, která oddělovala obydlenou část domu od té neobydlené. Chvíli se nemohl strefit klíčem do zámku, a chodbou se neslo skřípání kovu o kov. Nakonec se mu to povedlo a muž zmizel za rohem.

Dívka vyhlédla, ale nešla za ním. Tiše sledovala, jak světlo putuje loubím, dokud se nezastavilo. Na druhé straně ochozu bylo sklo o poznání špinavější a dívka mohla jen odtušit, jak to tam vypadá. Chvíli starce tiše pozorovala. Rostl v ní pocit, že už tu nemá co pohledávat. Schovala knihu pod kabát a vyrazila co nejtišeji po schodech dolů. Pořádně se nadechla teprve, až vyšla na ulici.

***

Za starcem se stavila ještě toho týdne ve čtvrtek. Chtěla si vzít papuče, které u něj nechala, aby je mohla doma vysušit. Navíc si našla večer trochu času a upekla kokosovou bábovku, o kterou by se ráda s někým podělila. Zazvonila na zvonek. Netrvalo dlouho a ozval se starcův hlas.

"Ano, tady Adam Barzilaj."

"Dobrý den, tady Nataša. Něco jsem vám přinesla na zub," ozvala se dívka.

"To jste vy!" zvolal stařec. "Pojďte dál, jste vítána."

Zabzučel dveřní zámek a dívka vstoupila do domu. Vyšla nahoru do druhého patra, ale celou dobu její oči bedlivě pozorovaly místo, kam tehdy večer stařec odjel. Zdálo se, že je to tam úplně stejné, jako na obydlené straně ochozu. Rozdíl tkvěl v tom, že tam byla opadaná omítka a na zdech mnoho fleků po zatékající vodě. Otevřely se dveře a stařec ji pozdravil. Podali si ruce a usmáli se na sebe. Zdálo se, že všechna špatná nálada z úterka byla ta tam.

"Promiňte, Natašo, ale podíval jsem se do té vaší krabice, co jste mi tu nechala," začal pomalu stařec ještě ve dveřích. "Vím, že to bylo vaše, jenže byla mokrá a nechtěl jsem, aby vám zplesnivěla. Ty bačkory byly taktéž mokré, a tak jsem je usušil. Doufám, že vám to nevadí." Cítil se provinile. Sklopil oči a tiše čekal na odpověď.

Natašu starcova slova udivila. Vždyť na tom nic špatného nebylo a ona za to byla ráda. Pak se jí ale vybavilo, co tento člověk všechno prožil, a pochopila. Usmála se na něj a dřepla si k němu. "Moc vám děkuji. Kdybyste to neudělal, asi by mi vážně zplesnivěly." Zdálo se, že stařec se tím užírá dál, nicméně nyní už to před ní skrýval. Sundala si kabát, vyzula boty a vzala si své nové červené bačkory, které ležely připravené na místě, kde je v úterý nechala ležet v krabici. Obešla starce zasněně sedícího pod obrazem své rodiny a vyrazila do kuchyně postavit na čaj. Když se voda začala vařit, vrátila se do obýváku. "Upekla jsem bábovku. Je to recept, který jsem dostala od své starší sestry. Vzala jsem i trochu másla na namazání. Chutná s ním mnohem lépe." Když se stařec s vozíkem otočil a podíval na ni, dodala: "Byl to skvělý nápad. Bez Vás bych na tu rodinnou oslavu nejela."

Stařec se na ni usmál a přijel ke stolu. "Domácí bábovka, tu jsem měl naposledy jako dítě!" Pak si odkašlal. "Tak to jsem rád, že se vám tam líbilo. Avšak to rozhodnutí jste udělala vy, ne já," podoktnul. Dívka mezitím přinesla hrnky s čajem a talíř se dvěma plátky bábovky. Stařec ji hned ochutnal. "Tedy, je vážně výborná!" rozplýval se. "A jak se daří vám, ať řeč nestojí," promluvil mezi sousty.

Dívka se zprvu nejistě rozmluvila o rodinné oslavě vánočních svátků. Vyprávěla o Štědrém dni, o tom, jak na Štěpána společně vyrazily se sestrami do kina. Bylo to zas jako za starých časů. Jen ony tři. Když film skončil, rozhodly se zajít někam na jídlo. Navštívily restauraci, kterou měly rády jako malé a potkaly se tam s pár společnými známými e dětství. To byla doba, co se neviděli. Pak se všichni dohodli, že se sejdou ještě jednou na Silvestra, a tak i udělali. Byly to úžasně prožité dny. Dívka se přiznala, že chtěla starci poslat pohled, ale na poště si uvědomila, že dům nemá poštovní schránku.

Stařec se jen usmíval se zavřenýma očima. Zdálo se, že si to představuje. Když dívka začala mluvit o pohledu, zvědavě otevřel oči. "Vy jste mi chtěla poslat pohled?"

"No, víte, byl jste to vy, kdo mě přemluvil, abych tam jela. Bez Vás bych tentokrát zůstala doma." Zašátrala v kapse kalhot, vytáhla pohlednici s dřevěným betlémem a položila ji na stůl. "Tady jej máte. Chtěla jsem vám jej dát už minule, jenže nějak jsem na něj v tom shonu zapomněla."

Stařec si prohlédl zdařile vyobrazený betlém s ohromným množstvím postaviček roztroušených po okolních skalách a usedlostech. Nebyla jen chýše, bylo to celé město. Pak pohled otočil a nahlas přečetl: "Šťastné a veselé svátky."

"Snad udělá radost i po svátcích." Na hodinách odbyla celá a dívka se zvedla. "Už budu muset jít. Čas tu běží vážně rychle," podotkla.

"Někdy ano a někdy se vleče, darmo povídat," zažertoval stařec a odtrhl zrak od pohledu. "Moc vám děkuji. Ani nevíte, jakou mi to udělalo radost!"

Dívka se oblékla a rozloučila. Stařec jí ve dveřích ještě jednou vroucně poděkoval. Dívka se jen usmála a vyrazila po schodech dolů. Ani nevěděla, proč tomu starému muži vypráví tolik ze svého života. Byl to takový...takový roztomilý dědeček. Byl to její dědeček.

***

Nataša měla radost. Přestože byl leden, po sněhu nebylo ani památky. Usmívala se a užívala si lehký vánek. Nejraději by létala po obloze, jako ptáci.

O víkendu se opět setkala s přítelem ze střední školy. Už tehdy se jí líbil, ale to neměla odvahu jej oslovit. Navíc nyní s jejich setkáním přišel on sám, což ji těšilo. Starci se o něm minule zmínila jen letmo, přesto to byl právě on, díky kterému měla nyní takovou radost. Cesta jí uběhla strašně rychle. Zazvonila na zvonek a nedočkavě vyčkávala. Brzy ji stařec pozdravil a pustil dovnitř. Vyběhla schody rovnou do druhého patra a zaklepala na dveře od bytu. Nic se dlouho nedělo. Až po chvíli uslyšela šoupavý zvuk vozíku.

Otevřely se a stařec ji radostně oslovil. "Moc rád vás opět vidím, slečno Natašo. Dnes záříte jako sluníčko, může za to snad pěkné počasí?"

Dívka se usmála a podala mu ruku. "No, to je vážně krásné. Když jsem dnes šla k vám, tak jsem spatřila v jedné zahradě rozkvetlý keř. Ta příroda se nejspíše zbláznila," dodala. Sundala si kabát a boty a obula si své pantofle. Uvařila čaj a vyprávěla o životě. Jen se v řeči vyhýbala setkání s jejím novým přítelem. To si nechala pro sebe.

Stařec se zaujetím naslouchal a sem tam se s ní srdečně zasmál. Oba to vyprávění neskutečně bavilo. Dívka vyprávěla aniž by vnímala čas. Odbyla čtvrtá hodina, pak čtvrt na pět. Teprve až v půl páté si uvědomila kolik je hodin, a tak se se starcem rozloučila a vyrazila domů.

***

Týdny běžely a dívka ani jedno úterý nevynechala, přestože toho všeho měla nad hlavu. Snažila se častěji dojíždět do rodného města za svým přítelem, což nebylo zrovna blízko, a těžko se to dalo skloubit s prací.

Přiblížily se Velikonoce a dívka se starci přiznala, že někoho má. Stařec s ní radost sdílel, jak nejlépe dokázal. Dokonce přinesl i nějakou starou flašku vína a otevřel ji na oslavu. Toho večera se stařec opět rozmluvil o životě.

"Víte, proč jsem se sem do tohoto domu vrátil?" začal. Ani nečekal na odpověď a pokračoval. "Naše rodiny tu žily už po několik generací a každé Velikonoce jsme kráčeli loubím tady v tom druhém patře a připomínali si naše předky od dob, co jsme přešli Mrtvé moře. Doteď na to rád vzpomínám. Hlavně, když jsem už poslední, kdo může vzpomínat." Odmlčel se. "Přestože si dělníci v domě rozebrali všechno, co bylo v jejich očích cenné, přeci jen to nejcennější tu zůstalo. Ono to ani sebrat nešlo," usmál se stařec. Upil trochu vína a usmál se na dívku. "Víte, že jste jediná, komu vůbec něco ze svého života vyprávím? Nikdy dřív jsem to nutkání neměl a paní Žofie mě nikdy ke slovu nepustila."

Dívka se začervenala. Asi to měla být veliká pocta, pomyslela si. "Však já taky dost často mluvím o sobě," podotkla.

Stařec se odsunul od stolu a odjel k malé skříňce pod rodinným obrazem. "Něco vám ukážu," pronesl hrdě. Vytáhl zpod svetru klíče a odemkl. Otevřel dveře skříňky a poodjel stranou, aby se dívka mohla podívat dovnitř. "Víte, co to je a kde to bylo?"

Dívka hleděla na podivnou zelenou věc, která na ni hleděla ze skříňky. Pak ji to napadlo. Bylo to sousoší jdoucích lidí. Měli kápě, které jim stínily tváře. Byly to věčně putující duše starcových předků. Ale kde to dříve mohlo být, nevěděla. Pak se podívala na starce, který ji dychtivě sledoval. Zarazila se a pak pomalu začala. "Nějaký průvod?"

Stařec se usmál. "I tak se to dá říct. Umělec, který to stvořil ani nevěděl, jak moc se to bude podobat konci, který byl předurčen pro mé bratry a sestry. A víte, kde to v tomto domě bylo?"

Dívka se zamyslela a vzpomněla si na opuštěný dvůr. "Myslím, že vím."

Stařec se sklonil, zavřel skříňku a uzamknul ji. Pak pohlédl na hodiny. "Myslím, že je čas jít."

Dívka se zvedla, umyla nádobí a opustila byt. Ten večer nesešla hned po schodech dolů. Hleděla do dvora na sloup, jehož vrchol byl ještě pořád nazelenalý.

***

Míjely měsíce a dívka se přestěhovala do svého rodného města. Za starcem docházela už jen jednou za měsíc. Jenže čas neúprosně běžel dál a on v jejím životě přestával mít místo. V zimě měla svatbu a za starcem přestala chodit úplně. Roky plynuly a dívka na starce zapomněla. Narodil se jí první syn a pak dcerka.

***

Nataša se den před Velikonocemi stavila za svými rodiči. Její matka jí pověděla, že jim na jejich adresu přišel nějaký záhadný pohled. Podle matčiných slov zvláštní, ale bylo na něm jméno jejich dcery, a tak jej uschovali. Byl psaný úhledným písmem, pouze podpis se dal přečíst jen stěží. Nataša si jej chvíli tiše prohlížela, dokud si nebyla jistá. Bylo tam napsáno Adam Barzilaj. Hned si vzpomněla na onoho starého muže, kterého navštěvovala před více jak pěti lety. Přemítala, kde vzal adresu na jejich rodiče. Pak si vzpomněla na pohled z rodinné oslavy, který mu kdysi dala. Byla na něm napsaná i zpáteční adresa. Odešla do kuchyně, kde byl klid, a pustila se do čtení.

Drahá slečno Natašo,

Vzpomínáte si na mě? Před pěti lety jste mě navštěvovala a povídali jsme si. Byl to krásný čas, na který doteď rád vzpomínám. Píše za mě pan Petr, který se o mě nyní přes den stará. To víte, nejsem na tom tak dobře, jak jsem na tom byl v dobách, kdy jste mě viděla naposledy. Rád bych se s vámi rozloučil.

Váš Adam Barzilaj.

Usmála a vzpomínala na dobu před tím, než si vzala svého muže. Pak se zvedla a vyrazila do obýváku za maminkou, aby s ní dohodla vyzvednutí dětí ze školky. Maminka měla její děti moc ráda a okamžitě souhlasila. Nataša zajela domů se převléct. Pak zavolala muži a řekla mu, že potřebuje něco zařídit a že děti přespí u jejích rodičů. Nasedla do auta a vydala se do města, kde dříve pracovala.

Když zastavila před starým domem. Bylo dost pozdě, ale Nataša věděla, že zítra by měla být s rodinou a starce nechtěla nechat čekat ještě několik dní. Zazvonila na zvonek a vyčkávala. Nic se však nedělo. Když už se rozmýšlela, zda se nevrátí do auta, v reproduktoru zachrčelo.

"A-ano, tady..." sluchátko se odmlčelo, ovšem ne nadlouho. "Tady Farfilaj." To vyslovené jméno už bylo cizí, nicméně hlas to byl pořád stejný, i když dosti unavený.

Nataša se naklonila nad mikrofonem. "Tady Nataša, přišla jsem Vás pozdravit."

Sluchátko opět oněmělo. Pak se ozval slabý hlas. "Pojfte dál, dvefe od fytu jsou odemfené."

Rozezvučel se dveřní zámek a dívka zatlačila na dveře. Ty se otevřely a ona vstoupila do domu. Byl stále stejný, jako když tu byla naposledy. Vyšla po zaprášených schodech, prošla chodbou ke dvoru a vyhlédla skrz špinavé okenní tabulky na zpustlý dvůr. Zdál se stejný, jak si jej pamatovala. Pohlédla na sloup čnící uprostřed všeho toho smetí. Zdálo se, že se jej okolní nepořádek nedotýká. Byl němým svědkem všeho, co se zde událo. Svědkem, který si je vědom toho, že přetrvá. Vyšla schody do druhého patra a zaklepala na dveře. Nikdo ale neotvíral. Chvíli čekala, pak zkusila kliku. Bylo otevřeno. Otevřela dveře a ovanul ji stařecký pach. Byl štiplavý a nepříjemný. Takhle si to tu nepředstavovala. Otevřela dveře dokořán a chvíli se rozmýšlela, zda vstoupí dovnitř. Pak se ale rozhodla. Udělala pár kroků dovnitř a spatřila své papuče, ležící na místě, kde je kdysi nechala. S nostalgií se přezula. Byly jí trochu těsné, nicméně se do nich stále vešla. Pak si všimla, že z ložnice jde trochu světla. Zaklepala na dveře a uslyšela starcův hlas.

"Pojfte dál." Hlas zněl jinak než dole u dveří. Zdál se mnohem více unavený a chraplavý. Slovům už nešlo ani moc rozumět. Nataša otevřela dveře a pohlédla do starcovy tváře. Ležel přikryt peřinou a byl mu vidět jen hubený krk a vyzáblé ruce, ve kterých svíral bedýnku s mikrofonem a zvonkem od dveří. Oči měl vpadlé a bezvýrazné. "Natafa," zasnil se a zavřel oči.

Buďte zdráv, pane Barzilaj. Přijela jsem hned, jakmile jsem si přečetla váš pohled," začala Nataša, přisedla si k němu na postel a chytla jej za třesoucí se ruku. "Vypadáte pořád stejně. Přesně tak, jak si vás pamatuju," zalhala a trpce se na něj usmála.

Stařík oči neotevřel, ale taky se usmál. "To to se mnou fylo tak sfašné už tefdy?"

Dívka mu opatrně stiskla ruku. "No, aspoň, že humor vás nepřešel."

Stařec otevřel oči a podal ji bedýnku s ovládáním dveří. Nataša ji položila na noční stolek vedle postele. Stařec se pokusil posadit, neměl už na to potřebnou sílu. Pak pohlédl na svou návštěvu a ztěžka promluvil. "Pfosím, povídejte mi o fivote, jako za stafých fasů."

Nataša se na něj usmála a pustila se do vyprávění. Vyprávěla o rodině, dětech a o jejich psovi, kterého si před rokem pořídili. Stařec naslouchal a usmíval se.

Když skončila, otevřel oči a usmál se. "Máfe kásný fivot." Stařec se na chvíli odmlčel. Zdálo se, že celou dobu se k této otázce odhodlával. "Mohu vás pofádat jefte o něfo?"

Usmála se a opět mu opatrně stiskla ruku, aby mu dodala odvahu.

"Pomofla byste mi do vofíku a vfala mě na fodbu?" začal ztěžka stařík.

Nataša se chvíli rozmýšlela, nicméně nakonec přikývla. Pomohla starci se posadit a zjistila, že je už jen kost a kůže. Přivezla vozík hned k posteli a starce do něj posadila. Měla pocit, že nic neváží. Pak přes něj přehodila peřinu, aby mu venku nebyla zima a vyrazila. Věděla, kam stařec chce, a tak tak rovnou beze slova vyrazili. Projeli kolem již otevřené mříže a Nataša si začala všímat jmen psaných na zdech. To, co z dálky vypadalo jako opadaná omítka, byl ve skutečnosti dlouhý rodokmen. Měsíc vstupoval do loubí a osvěcoval jména, která míjeli. Jeli pomalu. Když dorazili na konec chodby, spatřila jméno Adam Barzilaj. Zastavila se před ním a stařec svýma očima sledoval jména již zesnulých členů své rodiny. Nataša si všimla, jak se ke starcově jménu pomalu přikrádá úzký stín. Ohlédla se a spatřila, že stín vrhá onen podivný sloup.

Vzpomněla si na procesí duší, které kdysi stálo na vrcholku sloupu. Věděla, že stařec s nimi chce odejít. Všimla si, jak ztěžka natáhl ruku ke jménům svých sourozenců. Pohladil omítku, na které byla napsána jejich jména, a ruka mu znaveně sklouzla do klína. Stáli tam, dokud stín sloupu nedopadl na jeho jméno. Tehdy stařec zašeptal: "Má fefta je u konce. Mufeme se vfátit." Jeho hlas byl odevzdaný. Nataša vozík otočila a odvezla jej domů. Položila jej do postele, rozloučila se s ním a odešla. Stařec té noci usnul nadobro.

***

Po Velikonocích přišel na adresu Nataši druhý dopis. Byl od pohřební služby. Otevřela jej a našla parte. Bylo jí smutno. Sedla si v obýváku a tiše hleděla na obraz, který tam visel. Byl to obraz, na kterém byla celá jejich rodina. Tam ji našel její manžel, když se vrátil z práce. Nataša mu ukázala parte a požádala jej, zda by s ní nezašel na poslední rozloučení do obřadní síně. Souhlasil.

Hned druhého dne vyrazili na obřad. Překvapilo je, že jediný, kdo přišel, byl pečovatel Petr. Ten, který se o něj staral posledních několik let. Avšak nikdo jiný na obřad nepřišel. Vše proběhlo v tichu a bez žádných zvláštních ceremonií. V tichu, ve kterém si procesí tichých duší vzalo starcův život.