Pouť do Santiaga de Compostela 2.0
5. den

Sehnat čas na další etapu se ukázalo těžší, než jsem si zprvu myslel. Nakonec nám to trvalo více jak dva měsíce, avšak i to se počítá. Dohodli jsme se, že si tuto výpravu krapet ozvláštníme a půjdeme v kostýmech. Navléci se do nich zabralo více času, než jsme čekali, a tak nám ujel plánovaný bus. Vyrazili jsme až něco málo před polednem. Bylo krapet chladně, avšak nefoukalo a nepršelo - takže se šlo příjemně.

Přesunuli jsme se do Svatého Jana pod Skalou, kde jsme ihned po příjezdu zapadli do místní restaurace v bývalé obecní škole. Servírka mi přinesla jiné jídlo, než jsem si objednal. V klidu jsem ji na to upozornil a počkal, až mi donese to, nač jsem měl chuť. Omlouvala se mi a dost se divila, že jsem na ní kvůli tomu nevyjel, což mě ani nenapadlo - ještě by mi do jídla dali nějakou přísadu, kterou bych tam fakt mít nechtěl. Bára si chtěla dát ještě nějaký zákusek, ale byli úplně vyprodaní - podle předpovědi mělo být hnusně, a tak nepočítali s tak velkým návalem turistů. Krásné počasí překvapilo i nás. 

Po obědě jsme si zašli prohlédnout interiér kostela Narození Sv. Jana Křtitele u kláštera. Hned u dveří nás zastavil postarší pán, který zde dělal průvodce. Pozdravil nás a nabídl se nám s vyprávěním o historii místa. Dozvěděli jsme se o poustevníkovi Ivanovi, který pobýval v jeskyni hned vedle. Prý se o ní zprvu musel dělit s hordou ďáblů, které následně vyhnal silou kříže a žil v ní dalších 42 let. Ivanův věhlas rostl i po jeho smrti, a tak se sem začali sjíždět poutníci z celého širého okolí. Vznikl zde kostelík a později i klášter - pobočka Benediktinů, kteří měli centrálu na ostrově u soutoku Vltavy a Sázavy. Ti si sem poté, co jim klášter na ostrově Husité vypálili, dokonce svou centrálu přesunuli. Poutníků přibývalo a kostel přestával kapacitně vyhovovat. Tehdejší architekti se museli vypořádat se složitým problémem - kde sloužit mše v době, kdy bude stávající kostel zbořen a nový ještě nebude stát? Tehdy je napadlo, že by onu Ivanovu jeskyni mohli přestavět na kapli. Překlenuli ji klenbou, vystavili oltář a bylo vymalováno. Tato jeskyní kaple zde zůstala i po přestavbě kostela. Poté nás propustil, abychom si ten skvost mohli prohlédnout sami.

Jeskyně to nebyla zrovna nějak zázračně velká, ale tvořila několik místností a propojujících chodeb v travertinovém masivu. Prohlédli jsme si Ivanovo lože - kámen, na kterém poustevník chrupal. Bylo podivně vytvarované, ale prý ten tvar vznikl až později - když sem chodili poutníci, mniši jim kousky toho kamene odlamovali a tvrdili, že když si je strčí doma pod polštář, bude se jim lépe spinkat. Od průvodce jsme se dozvěděli, že zde mají být dva náhrobní kameny slavných opatů, a tak jsme po nich chvíli pátrali. Zastavil jsem se o jednoho, na kterém byla vyobrazena postava s dlouhými vlněnými vlasy. Přemítal jsem, že to musel být opravdu opat štramák, ale Bára mě upozornila na ceduli, na které se psalo, že zde leží nějaké dítě. V nejzadnější místnosti, hned vedle márnice jsme si prohlédli místo, kde mnichy pohřbívali. Prý jich tam bylo pohřbeno na 150. Na webových stránkách obce jsem našel plánek, na kterém jsou vykresleny ještě další jeskyně, které ústí na dvůr kláštera, takže skalní masiv jimi byl opravdu protkán.

Rozloučili jsme se s naším průvodcem, orazili si poutnické razítko do sešitu (poutnické průkazy jsme si zapomněli doma) a opustili kostel. Naposledy jsme se zastavili u Ivanova pramene s radioaktivní vodou a řádně se z něj napili. Další cesta nás vedla kolem neogotické kaple a hrobky rodiny Bergerů, která nějaký čas sídlila v budově kláštera. U ní jsme se nezastavovali a pokračovali po poutní stezce vedoucí do kopců směrem k Berounu. Ranní déšť svlažil krajinu a vzduch byl stále nasáklý vlhkem. Vše bylo zelené a v rozkvětu, inu jaro. Obklopily nás vzrostlé buky a duby, které nám zastínili oblohu. Přes cestu leželo několik spadlých stromů, které jsme museli přelézat, takže o dobrodružství nouze nebyla. 

Zastavili jsme na starém poutním místě v mapách zvaném Na Herinkách. Dříve zde stával ohromný rozkošatělý dub, ke kterému se chodili poutě. Dle legend se právě pod ním setkali kníže Bořivoj a poustevník Ivan - dva křesťané v jinak pohanském světě. Dnes tu už starý strom nestál a místo něj tu byl vysazen doubek nový, avšak ne moc udržovaný. Měl proschlé polámané větve a rozhodně by nebylo od věci u něj provést řez, aby zde mohl zůstat aspoň tak dlouho, jako jeho předchůdce. 

Od tohoto místa jsme dále už jen klesali do údolí. Les postupně řídnul a o to zde bylo více hluku z blízké dálnice. O ní prý místní tvrdili, že povede do pekla. Když jí totiž stavěli most, aby překlenuli Berounku, tak se jim ty pilíře neustále propadaly. No a tak tehdejší stavitelé napustili tisíce tun tekutého betonu do podloží, aby jejich propad zastavili. 

Značená trasa Vojty Náprstka, jen tak mimochodem nejstarší značená trasa v Čechách, nás vedla podél nemocnice směrem k řece Berounce. Prošli jsme kolem zahrady, kde někdo venčil hromadu keramických zvířátek téměř v životní velikosti. No a aby jim přidal na důvěryhodnosti, tak je uvázal provazy ke stromům. Řeku jsme překročili suchou nohou po železničním mostě. K tomu jsem si též dohledal zajímavou historku - když jej zde v 19. století stavěli, našly se kosti pravěkých lidí. Tehdy se zde seběhli amatérští archeologové z okolí a zjistili, že jsou ohlodané. Došli tedy k závěru, že to byla sebranka prvních doložených pravěkých kanibalů a pustili své závěry do novin. To vzbudilo senzaci a zájem veřejnosti, a tak když na místo dorazili opravdoví archeologové, kteří zjistili že kosti ohlodaly pravěké hyeny, bylo pozdě. Místní už žili s tím, že za humny mají vlastního lidožravého předka.

Cesta nás dál vedla kolem průmyslové čtvrti, kde měli chovnou stanici na zvířátka. V jednom výběhu tu měli králíky, morčata a jakéhosi ptáka, který pociťoval jistý nesoulad s partou, do které se dostal, a všemožně se snažil prorvat skrz plot do výběhu vedle, kde pobíhali jeho druhové. Celkově mi ten výhled připomněl vtip, jak si Noe odškrtává zvířata, co si bere na Archu - po mostě hopsají králíci a říkají: "Asi jsme vážně důležití, když všechny druhy bere po dvou a nás celé stovky". No a Noe si v záznamu, odškrtne položku: Žrádlo.

Prošli jsme kolem budovy vlakového nádraží a konečně se před námi otevřela cesta k historickému centru města. Nechali jsme se unášet úzkými uličkami, kde před námi v 19. století proudila tisícihlavá hejna hus. V tu dobu prý bylo toto město známé chovem drůbeže a radní museli přesně stanovit, jakými ulicemi a v jakém směru mohou být husy na náměstí přiváděny, aby se zamezilo dopravnímu kolapsu. S Bárou jsme si vzpomněli, jak v Barceloně byly na zdech historické cedulky se symbolem povozu a šipkou, jakým směrem vede jednosměrka. Nevím, jak to řešili zde - zdali dopravu řídili strážní, či každý prodejce dostal mapku s vyznačenými jednosměrkami. Rozhodně by to stálo za hlubší průzkum, na který jsme času moc neměli. 

Stanuli jsme na náměstí, kterému vévodila radnice s vlajkou na níž byl symbol města - medvěd. To byl prý důvod, proč se zde usídlili i medvědi z večerníčku Václava Chaloupky o medvíďatech Vojtovi, Kubovi a Matějovi. Ti měly své medvědárium na vrcholu Městské hory, kam jsme měli samozřejmě v plánu vyrazit. První jsme si ale zašli prohlédnout náměstí, jak jinak opředené mnohými legendami. Měli tu prý dokonce doložený i jeden čarodějnický proces z roku 1611 - prý zde byla nějaká ženština, která svým lektvarem uhranula radního - ten se totiž po jeho pozření choval nějak divně. Šlo to na přezkoumání a bylo zjištěno, že to žádný lektvar lásky nebyl, ale prachbídný odvar z rulíku zlomocného. Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že se jednalo o banální milostnou aféru. Místní travičku neupálili, ale jen pomocí biče vyhnali z města. 

Zastavili jsme se u kostela, zasvěcenému jak jinak sv. Jakubu Staršímu a pustil jsem se do vyprávění legend s ním spojeným. Prý zde v 18. století působil velmi aktivní kostelník. Ten během dlouhých mší chodil po kostele a bedlivě sledoval, zdali některý z věřících nepodřimuje. Když někoho načapal, tak si nebožák musel koupit svíci o šíři jeho paže. Výtěžek pak šel na fungování farnosti. No a místní, jako řádní škrti, přispívat nechtěli, tak nudné mše vyřešili po svém. Do bot si prý sypali ostré kamínky, aby je bolest udržela vzhůru a kostelník je nemohl načapat při dřímání. 

Byla zde ještě jedna dle mého vtipná historka. Beroun byl mimo jiné proslaven i výrobou dřeváků a levných pantoflí s dřevěnou podrážkou. Místní s nimi dokonce chodili i do kostela, kde to na kamenné podlaze dělalo specifický klapavý zvuk. V okolních vsích si tak z nich dělali legraci, že Beroun sice je královské město, ale žijí tam nuzáci co ani nemají na kvalitní obuv. 

Dali jsem si kafe s výhledem na náměstí, které ovšem připomínalo spíše jedno velké parkoviště, a doufali, že se nerozprší. To by jistě posledního žijícího medvěda Kubu zahnalo do brlohu a moc bychom si jej neužili. Nedlouho poté se opravdu rozpršelo. Opustili jsme tedy svůj úkryt, nasadili pláštěnky a vyrazili k Městské hoře. Neušli jsem ani pár kroků a déšť byl ten tam. Tak jsme je opět sundali a vydali se dál hezky v kostýmech. Dost mě udivovalo, že se k nám nikdo nehlásil, ale možná, že jsme vypadali jako až moc velcí exoti, takže s námi nikdo nechtěl mít nic společného. Prošli jsme Plzeňskou branou a začali stoupat parkem k medvědáriu. 

Medvědárium bylo pěkně rozlehlé, byť chudák medvěd měl většinu stromů obehnanou elektrickým ohradníkem, aby se se o ně nemohl drbat. Celé jsme jej obešli, ale medvěd nikde, nejspíše už šel na kutě. Přemítal jsem, zdali bych mu nepustil znělku z večerníčku, která by jej upozornila, že je jeho čas, ale nakonec jsem od toho upustil a to hlavně z toho důvodu, že mi došla data.

Po cestě zpátky parkem jsme se svezli dlouhatánským tobogánem, kam měli přístup i dospělí. Byl to zajímavý zážitek, který nás navrátil do dětských let. Tedy až na to, že mi to v tom kostýmu moc neklouzalo, takže jsem tam spíše šel, než jel. Zato Bára, které to hned nahoře vyhrnulo sukni, to sjela jak namydlená. 

Poslední zastávku jsme si udělali na nábřeží a vyrazili busem domů. Moc jsme toho neušli, avšak to nevadí - opět jsme se posunuli blíže našemu cíli a to se počítá!

Základní informace o etapě:
začátek: Svatý Jan Pod Skalou
konec: Beroun
délka: 7,9 km
způsob cestování: pěší
převýšení: stoupání - 220 m a klesání - 232 m

Fotografie z cesty