Pouť do Santiaga de Compostela 2.0
4. den

Ráno jsme si zašli do přízemí penzionu na snídani. Čekaly nás švédské stoly! Měli tu opravdu ohromný výběr dobrot všeho druhu a dosytosti jsme se nadlábli. Aby taky ne, byli jsme z předešlého dne dosti utahaní a potřebovali jsme znovu nabrat síly. Shodli jsme se na tom, že když jsme šli více dní v kuse, tak si na to tělo zvyklo, ale takto to byl dosti neúměrný zápřah spíše šokového charakteru.

Po snídani jsme se sbalili a vyrazili zpět na cestu. Bára se zahalila do svého středověkého vlněného pláště, čímž na sebe upoutávala nemalou pozornost. Naštěstí ještě nezačala sezóna a moc lidí jsme nepotkávali. Přešli jsme po mostě přes Berounku a prohlédli si kostel sv. Palmácia, který zde nechal postavit Karel IV. Prý to je jediný kostel zasvěcený tomuto světci v Čechách a odkazuje tak na panovníkovu snahu přivážet do Čech ostatky všemožných i méněznámých světců z celého světa - nejlépe úplně všech. Od vyvýšeného kostela byl nádherný pohled na hrad, byť jej hyzdil slunečník zapíchutý v jedné ze zahrad.

Dozvěděli jsme se, že v roce 1872 zde byla blesková povodeň, kdy hladina vody v Berounce měla přes osm metrů. Nedokázal jsem si to představit. Ale aspoň to vysvětlovalo, proč je Karlštejn tak vysoko... Ostatně zanedlouho jsme to pocítili - pomalu ale jistě jsme k němu začali stoupat. V podhradí jsme si dokoupili nové flašky s pitím, neboť jsme si je zapomněli v penzionu doplnit a čekala nás dlouhá cesta.

Při výšlapu jsem utonul v myšlenkách a Báře jaksi utekl. Opětovně jsme se setkali až na vrcholu, kde jsme si prohlédli repliku katapultu, kterým nejrůznější zlořádi hrad rádi ostřelovali. Byla zde i cedule s prohlídkami hradu.  Dozvěděli jsme se, že nyní bylo možné jít pouze základní okruh, který jsme již v minulosti viděli, a tak jsme zamířili na nádvoří. Budova Purkrabí byla zrovna opravována, avšak ve sklepeních hostila bezplatnou výstavu vinařství, kterou jsme si prohlédli. U ní bylo možné spočinout v malém sklepním kinosále a shlédnout film o historii tohoto místa z pohledu hradu. Byl to podobný způsob, který jsem uplatnil při psaní sbírky novel Kámen a trámoví a udělalo mi radost, že jsem nebyl sám, koho to napadlo. 

V budově Purkrabí jsme získali razítka do poutních průkazů, naposledy si prohlédli Studniční věž - achillovu patu celého hradu - neměl studnu (jen cisternu) a vodu získával pomocí důmyslného zařízení umístěného právě ve Studniční věži z Budňanského potoka. Pokud by nepřátelé potok odklonili, či otrávili, obránci by zakrátko zhynuli. 

Při odchodu jsme se zastavili u kovářského stánku. Prodavačku zaujal Bářin vlněný plášť a dala se s námi do řeči. Byl to moc milý pokec, během kterého jsme si pořídili malý neprůhledný sáček (kovářské štěstí), ve kterém se mohlo ukrývat cokoliv. Když jsme jej otevřeli, našli jsme tam kotvu - inu co jiného - brzy nás čekala další plavba na plachetnici La Grace. 

Sestoupali jsme do údolí, které nás zavedlo k prastarému dubu. Jednalo se o Dub u sedmi bratří. Byl to pořádný kmet - výšku měl přes 17 metrů a obvod skoro pět. Tradovala se zde legenda, že se pod ním scházelo sedm bratrů loupežníků a v jeho stínu si dělili lup. Tato tradice zde nejspíše přetrvala i do dnešních dní. Když jsme tam přišli, sedělo pod ním asi patnáct turistů a krmili se ze společných zásob. Přisedli jsme si k nim a též pojedli zbytky našich vlastních zásob. Z map jsme pochopili, že nás bude čekat dlouhý úsek bez dostupnosti restaurací, a tak jsme ještě zapluli do blízkého občerstvení a dali si tam klobásky na posilněnou.

Další cesta nás zavedla ke Karlově studánce - byl u ní vyvrácený ohromný strom a ležel přímo na stole, co zde připravili pro znavené poutníky. Voda ve studánce se nezdála pitná - náš názor ovšem nesdílel kolem probíhající pes, který se z ní lačně napil. 

Když jsme došli k Bubovickému potoku, spatřili jsme v lese skrýš nějakých bezdomovců. K jejich zručně vyspravenému obydlí vedla vyšlapaná cestička, u které visela cedule informující o tom, že tudy se opravdu ke Karlštejnu nejde a turisti jim mají dát pokoj. 

O kus dál jsme narazili na Kubrychtovu boudu a pročetli si informace o její minulosti. Byl to poměrně poutavý příběh, byť byl trochu smutný. 

Pokračovali jsme dál podél vyschlého koryta potoka, dokud jsme se nedostali k Bubovickým vodopádům. Začínalo mírně mrholit, avšak nezdálo se, že by zde v posledních letech vůbec nějaká voda kdy tekla. Bylo to trochu zklamání, byť jsem si nemyslel, že bychom měli štěstí na jejich probuzení. Zdejší kraj stojí na puklinovo-krasových kolektorech a nikdo neví, co všechno skály pod nohama poutníků skrývají. Je možné, že si voda našla cestu kdesi v tajemném labyrintu jeskyní a na povrch se podívá až v momentě, kdy se tyto štěrbiny propadnou či jinak ucpou. 

Lesní cesty nás dál vedly pod horou Doutnáč - ta své jméno prý dostala po zde hojně rostoucí třemdavě bílé, která uvolňuje silice jenž dokáží v horkém letním dni i vzplanout. Ono celkově to zde bylo moc pěkně řešené - nalézala se zde naučná stezka s množstvím zajímavostí obohacená o nejrůznější nástroje. Třeba lupu, pod kterou bylo možné zkoumat brouky a jinou havěť. 

Další zastávku jsme udělali u rozcestníku Propadlé vody, kde jsme se rozprchli a  hledali dva závrty, které zde měly být. Našli jsme pouze jeden. Druhý byl až o kus dál ve směru na Solvayovy lomy, kam vedly naše další kroky. 

Zde jsme potkali dva poutníky, kteří vznesli dotaz, zdali máme na batozích svatojakubské mušle jen tak, či to má nějaký hlubší význam. Vyprávěli jsem jim o našem putování a oni nám na oplátku zas vyprávěli o svých vlastních pouťích. Inu kdo by to čekal, že se potkáme s tolika lidmi, kteří se ke hrobu sv. Jakuba vypravili, či to měli v plánu!

Prošli jsem kolem jeskyně Arnika a nahlédli dovnitř. Nic moc tam vidět nebylo, vyjma kolečka a nějakých věder zavěšených na lanech. Prý je možné si dovnitř domluvit komentovaný vstup, ale do toho bych Báru nedostal, ať bych se snažil sebevíc. Ta místo toho načítala informační tabuli, kde bylo napsáno, že zde vědci do podzemního potoka nasypali sůl a zkoušeli, kde vyteče. Zjistili, že zanedlouho ve Svatém Janu Pod Skalou začala téci slaná voda. 

Vystoupali jsme ke Solvayovým lomům a naskytl se nám pohled na nejrůznější důlní techniku. Pláň byla taktéž poseta kolejemi, po kterých jsme se nechali lomem provést. Vtipkoval jsem, že z toho chytneme Cimrmanovský krok o délce přesných 90 cm - Cimrman jej získal tak, že chodil po pražcích během svého působení coby kočovného dentisty pracujícího na českém venkově. Problém ve zdejším lomu byl v tom, že tihle železničáři byli lajdáci a pražce umístili jaksi nahodile, takže jsme tuto nemoc z povolání získat nemohli. 

Výhledy na odtěžené skály byly úchvatné, jen jsme zde již nemohli zůstat moc dlouho, neboť se opět začínalo smrákat. Pokračovali jsme dál, dokud nás cesta neodvedla na vyhlídku nad Sv. Janem pod Skalou. Byla to opravdu pěkná výška a zábradlí bylo pouze u kříže, takže jsem se zde moc bezpečně necítil. 

Prý zde stávalo v době bronzové či halštatské (nikdo pořádně neví) hradiště. Výhled zde měli opravdu náramný a pochybuji, že by je někdo dokázal dobít. Jestli je však dle mého odtud něco vyhnalo, tak to, že se jim nechtělo každý den lézt do takového krpálu. Ostatně i my jsme zakrátko museli sestoupat dolů a nebyla to vůbec snadná cesta. Prošli jsme kolem kaple Povýšení sv. Kříže a zanedlouho stanuli u kláštera benediktinů. Nyní v této budově sídlí vyšší odborná škola pedagogická. Kostel byl již zavřený a jediné, co bylo přístupné, byl pramen sv. Ivana.

Musel jsem uznat, že má představa, že sem dojdeme předchozího dne byla jaksi mylná a při příštím plánovaní budu muset stanovit kratší úseky. Přesto jsme byli rádi, že se nám sem povedlo zavčas dostat a vyrazili jsme si k muzeu pro poutnické razítko. Povedlo se nám tu najít bedínku s razítkem, avšak pouze pro trasu Via Czechia. Nechtělo se nám dobývat do kláštera a domáhat se poutnického razítka, neboť zde budeme naší další poutní etapu začínat a jistě bude čas si klášter včetně jeskyní prohlédnout. Navíc zakrátko nám měl jet bus do Prahy. Ten opravdu zanedlouho přijel a tím se zas na nějaký ten čas naše pouť zastavila. 

Fotografie z cesty