Pouť do Santiaga de Compostela 2.0
3. den

Abychom se mohli napojit na místo, kde jsme naposledy sešli z poutní trasy, museli jsme se svézt vlakem do Černošic. Z nádraží nás čekalo nemalé stoupání k rozcestníku Kulivá hora pod Třebotovem. Měli jsme štěstí na počasí, a tak jsme mohli jít vcelku nalehko. Nebo tedy... Zprvu jsme měli oblečení více, pak méně a následně ještě méně - podle toho, jak jsme se u výšlapu do strmého kopce potili. Zato, když jsme se zastavili, ihned jsme pocítili, že ještě stále nezačalo jaro. Během krátké pauzy na trochu toho žvance nás dohnala banda trekingových cyklistů. Ti měli sil na rozdávání a ještě u toho pro ukrácení krátké chvíle sjížděli téměř kolmé stěny úvozové cesty, jako by na ně gravitace fungovala jinak než na nás běžné smrtelníky.

Po napojení u rozcestníku na naši již známou poutní trasu, kde jsme se samozřejmě zvěčnili na fotografii na Bářin instantní foťák, jsme toho moc neušli. Narazili jsme na postaršího poutníka, který si u cesty četl noviny. Dal se s námi do řeči a skvěle jsme si popovídali na nejrůznější témata. Bylo to moc příjemné setkání, během něhož jsme se dozvěděli nemálo zajímavé věci o životě v době komunismu. Rozloučili jsme se a pokračovali v cestě. Obestoupily nás hvozdy, ve kterých se po dlouhé zimě konečně probouzel život. Kvetly tu fialky, jaterníky či lýkovce a probarvovaly podrosty pod neolistěnými stromy do fialovo-růžova.

Pozvolna klesající cesta nás zavedla do Solopisků - malé obce položené na strmých svazích podél cesty. Vůbec bych se nedivil, kdyby zde žili lanovkáři z celé republiky. Snad každý dům měl ve svahu kolejnice s vozíky, díky kterým mohli vytahovat těžké zásoby do horních částí pozemku. Každá lanovka měla svérázný charakter a snad tu nebyly dvě stejné. Na hrázi starého již dávno neexistujícího rybníka jsme narazili na malou kapličku, od které cesta opět začala stoupat. 

Prošli jsem kolem mohutných dubů a zamířili do další obce - Vonoklasů. Zde jsem si připravil krátkou odbočku za památnými vrážskými duby, na kterých prý dle pověstí měl odpočívat jakýsi havran kmet, který nosil panovníkům zprávy mezi Karlštejnem a Pražským hradem. Měl tam být i kamenný stůl, u kterého jsme měli v plánu poobědvat. Jenže jsem byl moc sebejistý v orientaci a špatně jsme odbočili, takže jsme tyto duby viděli jen z dálky. Pojedli jsme tedy vedle cesty, abychom zjistili, že coby kamenem dohodil bylo pohodlné posezení s houpačkou. 

Na zdi obecního úřadu jsme našli bedýnku s poutnickým razítkem. Abych řekl pravdu, trochu jsme se obával toho, že razítko bude někde uvnitř budovy a nedostaneme se k němu - takže mě to mile překvapilo. Označili si své credencialy a napsali krátkou zprávu do poutnické knihy. Poté jsem vzal Báru k domu, kde se dle mých informací měl odehrávat případ Studna zpracovaný v seriálu 30 případu majora Zemana. Byl starý a vybydlený, takže jsem tomu uvěřil. Zpětně jsem ale zjistil, že jsme kolem toho domu prošli již dříve (č.p. 96) a nic nenasvědčovalo tomu, že byl svědkem nějaké hrůzné minulosti. Takže tato obec byla z pohledu mé připravenosti naprosté fiasko. Zastavili jsme se zde aspoň v restauraci a trochu jsme se osvěžili. Měli tu ohromné porce a krapet jsme litovali, že jsme se najedli z vlastních zásob. Poté jsme se vydali na další cestu, během které nás dohnala banda mladých trampů. Bára, která si aspoň o víkendu chtěla od dětí odpočinout, se držela stranou, ale já se s nimi ihned pustil do řeči. Povídali jsme si o cestě do Santiaga a jiných poutních cestách. Oddělili jsme se až u zříceniny hradu Karlík - my vyrazili zdolat hrad, zatímco oni pokračovali dále. Šli dost rychle, takže jsem nepočítal s tím, že bychom je kdy dohonili.

Z hradu Karlík toho moc nezbylo, tedy až na výhled - ten byl nádherný. Panovala zde legenda, že právě zde nocovaly ženy, které na Karlštejn v době Karla IV. nemohly. Sice jsem žádnou další pověst, která by s tímto hradem byla spojená nenašel, ale určitě tu straší a nejspíše právě ty uražené ženy.

Další obec, kterou jsme navštívili byla Mořinka. Jednalo se o moc pěknou vísku s rozlehlou návsí. Na kráse jí však ubíralo, že tak polovina domů byla neobydlených a rozpadaly se. Uvažovali jsme, jestli je vůbec reálné, aby je někdo skoupil a opravil. Jednalo se o poměrně rozlehlé statky poskytující prostory pro sedlácký způsob života, který dnes není zrovna dvakrát obvyklý.

Když jsme opouštěli poslední domy, bylo nám jasné, že do Svatého Jana Pod Skalou, kde jsme měli zarezervované poutnické ubytování, dojít nestíháme. Tak jsem tam tedy napsal a požádal o zrušení rezervace. Vyšli nám vstříc, ale to nic neměnilo na tom, že jsem se na to dost těšil a bylo mi líto, že se tam nepodívám. Též jsem si dohledal číslo na poutnické ubytování v Karlštejně. Párkrát jsme na něj v tak cca hodinových intervalech volal, ale nevzali mi to. Nakonec jsme se tedy uchýlili k bookingu a rezervovali si pokoj v Penzionu Karlštejn. Teprve až ve chvíli, kdy jsme rezervaci dokončili, mi zavolali z poutnického ubytování, kde jsem jejich nabídku již musel odmítnout.

Obklopovala nás zvlněná krajina, cesty po obou stranách rámovaný staré ovocné aleje a sem tam jsme se zastavili a užívali si výhledy do krajiny. Slunce se klonilo k západu a kraj se ponořil do šera. I přes chladnější počasí nám začínala docházet voda, a tak jsme byli rádi, že jsme si cestu zkrátili. 

Karlštejn jsme spatřili při západu slunce - byl to nádherný pohled. Nohy nás bolely, ale cesta za to stála! Prošli jsme historickou části obce, překonali řeku po mostu a vstoupili do penzionu, kde jsme měli domluvené ubytování. Hrála tam kapela poměrně zdařilé country, což nás utvrdilo v tom, že jsme si vybrali dobrý podnik. Ubytovali jsme se a šli si poslechnout koncert. Usadili nás tak, že jsme sice na kapelu neviděli, zato ale dobře slyšeli - oddělovaly nás pouze dvoukřídlé dveře. Těšilo mě, že měli repertoár skladem velmi podobný těm, které jsem znal, a tak jsem si s nimi mohl spokojeně pobrukovat.

Před spaním jsme si udělali procházku po ztemnělém podhradí, ale byli jsme tak utahaní, že jsme kopec k hradu nezdolali a užili si pouze výhled na věže hradu čnící proti černé obloze od sochy sv. Šebestiána na náměstí.

Fotografie z cesty