Pouť do Santiaga 2.0
2. den

Den jsem zahájil mší u sv. Jakuba ve Stodůlkách, neboť byla neděle. Báru jsem nechal vyspávat a užil si ranními paprsky prozářený park. Přišlo mi, že tento den bude o poznání chladněji než dne předchozího. Evangelium bylo o tom, jak Ježíš vzal své nejbližší učedníky na vysokou horu a tam byl proměněn. Zjevili se tam proroci Mojžíš a Eliáš a Ježíš s nimi rozmlouval. Kněz při kázání připomněl, že mnoho proroků hledalo klid a Boha v horách a jejich tichu. Abychom to však plně dokázali pochopit, potřebujeme to prve prožít. Viděl jsem v tom paralelu s naší poutí a těšil se až opět budeme na cestě.

Když jsem se vrátil, měl jsem ještě hodně času na snídani a dobalení. Báře se moc z postele nechtělo, ale už okolo desáté jsme přeci jen byli venku. Prošli jsme parkem až ke kostelu sv. Jakuba a v rychlosti nahlédli dovnitř. Probíhala další mše, a tak jsme se zde nezdržovali a pokračovali dál. Sv. Jakub má tu výhodu, že se dá dovnitř dostat i jindy a můžete si interiér prohlédnout přes kované mřížoví. 

Sestoupali jsme do historického jádra Stodůlek, kde se na návsi nalézá stará pozapomenutá kaple. V minulosti jsem do ní namaloval obraz a doufám, že se mi jej tam někdy povede i umístit. Zatím je celá akce ještě v plenkách, byť musím sebekriticky uznat, že jsem tomu moc času a energie nedal. Rád bych, aby poutníci mohli svou cestu do Santiaga započíst zde u kostela zasvěcenému stejnému světci a pokračovat ve stínu kostelů, kterými je zdejší krajina přímo posetá. Uvidíme, zdali se to povede!

Pohltila nás betonová džungle. Kolem se tyčila stará panelová sídliště, postupně ve směru na západ proměňující se na výstavbu moderní. Ostatně Britská čtvrť, kam jsme zavítali, je dle mého zajímavě promyšlené a pro život velmi přívětivé místo. Nalézají se zde nejrůznější prvky modrozelené infrastruktury - ať v podobě poldrů na zadržení a zásak dešťové vody, či množství vysazených stromů a keřů. 

V Chabech jsme prošli kolem nejstarší lípy v celé Praze. Tento strom jsme si v minulosti již prohlédli a vzhledem k tomu, že se stejně nalézá za zdí panského statku, nezastavovali jsme se u něj. Místo toho jsme vyrazili za další z kaplí, ukrytou mezi poli u staré, dnes již moc nepoužívané cesty vedoucí k obchodní zóně. I do této výklenkové kaple jsem v minulosti namaloval obraz, a též jej sem neumístil, neboť stále ještě nebyla opravena. Doufám, že jednou tato stavba opět ožije a nevezme si ji příroda definitivně zpět do své náruče. 

Cesta ke Krtni byla lemována mladou alejí ovocných stromů. Prošli jsme se po povalovém chodníku a poobdivovali nakvétající devětsily. Inu, jaro se nezadržitelně blížilo! Prý by zde někde měla vést historická cesta z Pražského hradu na Karlštejn. Dle legend tudy putovala královna Alžběta (Eliška) Pomořanská, aby obětovala u hrobu sv. Zikmunda v Praze osm misek zlata, neboť její choť Karel IV. ležel na Karlštejně těžce nemocen. Když procházela zrovna kolem Krtně, dostihli jí poslové a sdělili jí, že se její muž uzdravil. Královna z vděčnosti dala Krtni velký dar a obec se spokojeně rozrůstala až do příchodu husitských válek, kdy kompletně zmizela z map a zůstal z ní jen tento poutní kostelíček obklopený poli. 

Pod kostelíkem jsme se usadili na lavičce a dali si panáka kafe z termosky. Doma jsem žádné jiné plastové hrnky nenašel, a tak jsme se museli spokojit s půlkami. Asi mi trochu ujela ruka, neboť bylo poměrně silné, a tedy bylo fajn, že jsme jej nepili z větších hrnků. Na lavičce se nalézala cedulka s popiskem života a pouti rytíře Vintíře. Moc jsme ji ale neprostudovali, neboť se rozpršelo. 

Mezi Krtní a Řeporyjemi se nalézal úsek, kterého jsem se krapet obával. Jednalo se o zamokřenou louku zarostlou vysokým rákosím a měl jsem za to, že bude rozbahněná. Měli jsme však štěstí, či se to tu odposledně, co jsme tudy šel, změnilo a bahna tu bylo poskrovnu. Prošli jsme pod mostem a vstoupili do prostoru jezírek vyhloubených při těžbě cihlářské hlíny. Zaujalo nás skryté betonové koupaliště, o kterém jsem doteď neměl ani tucha, přestože jsem tudy šel již mnohokrát. Odhalilo se nám jen díky tomu, že stromy stále ještě nebyly narašené. 

Vstoupili jsme do Řeporyj, kde nás zaujal strom vyrůstající ze střechy garáže. Majitelé jej u střechy obvázali izolací, aby jim dovnitř nezatékalo, ale nejsem si jist, zdali nynější stav stromu prospíval. Kostel sv. Petra a Pavla na náměstí jsme si prohlédli jen z dálky. Přestože jsem měl k němu připravené nějaké to povídání. Už z protějšího chodníku bylo patrné, že má branku zavřenou a stejně bychom se dovnitř nepodívali. 

Cesta mezi Řeporyjemi a Ořechem moc příjemná nebyla. Pršelo, chyběl tu chodník a keře přesahovaly do vozovky, takže se u krajnice šlo špatně. Měli jsme štěstí, že v době oběda tu moc aut nejezdilo, ale v hustém provozu by byl tento úsek opravdu "radost" zdolávat. Bohužel není moc jak jej obejít - Pražský okruh je možné překročit pouze po mostech a těch tu není zrovna hodně.

Zastavili jsme se až u ořešského kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Zde se tradovala legenda, že jeho lokaci místní domorodci vybrali pomocí koně. Ne, že by jako každý jiný civilizovaný národ vybral nějaké to pěkné místo s výhledem, ale vzali bílého koně, rozřízli mu slabiny a pak jej nechali běžet, dokud někde nepadl a bídně nezhynul . No a v tom místě postavili tento kostel - koně v něm s velkou pompou pohřbili. Ještě štěstí, že mí předci pochází ze Stodůlek a ne z Ořecha, i když jak tak načítám tu historii, magoři tu asi žili všude, takže si to člověk moc nevybere. Na druhou stranu v Ořechu mají úžasnou středověkou restauraci Rapír. Nejen, že má skvělou atmosféru (baštíte u svíček obklopeni rytířskými zbrojemi pod klenutými stromy krášlenými malbami), ale mají i chutnou kuchyni s velkými porcemi. Dal jsem si půlku pečeného králíka a jen tak tak jsem jej dokázal sníst. Servírce jsme předali knihu o naší předchozí pouti do Santiaga a skvěle jsme si s ní popovídali. Plně doporučuji tento podnik k navštívení!

Když jsme restauraci opustili, bylo pod mrakem ale již nepršelo. Prošli jsme kolem sochy šachové figurky a zvěčnili jsme se u ní, neboť je jimi zdejší kraj posetý a chtěli jsme jich nalézt během našeho putování co nejvíce to jen půjde.  Poslední zastávkou u hranic obce Ořech bylo arboretum. Když jsme do něj přicházeli, přijelo auto s koňmi a ti ihned začali komunikovat se svými druhy pobíhajícími za plotem výběhu. Když prvního vpustili dovnitř, ihned se s jiným koněm začal kopat. Bára mi vyprávěla, že se prý mladí koně nemusí s těmi staršími. Ti mladí ty starší kopou a snaží se je vypudit ze stáda. Pokud je stádo tvořené pouze staršími kusy, nechávají se být na pokoji. Kdo ví, zdali je to na důchod přejde, nebo už na to nemají sílu. 

Neušli jsme ani moc daleko a dolehlo k nám strastiplné kňučení a štěkání. Narazili jsme na hotel pro psy a cvičák. Na cvičáku bylo snad dvacet psů se svými páníčky a zjevně se k nim chtěli psi z hotelu připojit, a tak knučeli až to bylo slyšet na hony daleko. 

Sešli jsme po starých kamenných cestách postupně se svažujících k Chotči. Tato obec se nalézá v údolí a z dálky z ní je možné spatřit pouze kostel, který působí jako jediná stavba široko daleko. Zastavili jsme se nedaleko mlýna U Veselých. Je to kouzelné místo, hlavně, když se zde pasou stáda ovcí pobíhajících po odhalených skalách. Sešli jsme pár kroků z cesty, abychom si prohlédli Pájin vodopád. Po krátkém dopoledním dešti bylo v korytě dost vody a měl řádnou sílu. 

Chvíli jsme bloudili po centru obce a hledali další šachovou figurku, ale nenašli jsme ji. Je však možné, že jsme ji přehlédli. Prošli jsme kolem staré gotické pevnosti tyčící se nad vodní nádrží a zamířili ke kostelu sv. Kateřiny Alexandrijské. Kostel je běžně zavřený, nebo tedy se mi nikdy nepovedlo dovnitř nahlédnout. O to více o něm koluje legend. Prý měl věže mnohem vyšší, ale do jedné z nich udeřil blesk, a tak v rámci šetření byla snížena i věž druhá, aby náklady na opravu nebyly tak moc velké. Nutno podotknout, že k nevoli místních. Též zde koluje příběh o velkostatkáři pohřbeném zaživa. Prý, když spadl kus zdiva, odhalil hrobku, kde našli mumifikovaného nebožtíka zkrouceného v křeči a zahryzlého do pravé ruky. Až vás tedy jednou budou pohřbívat, nechte si na poslední cestu přibalit pecen chleba. 

Využil jsem toho, že jsme vystoupali na pahorek nad vsí a spočinuli ve stínu kostela. Byl odtud náramný výhled. Přečetl jsme Báře evangelium a pokusil se shrnout knězovy myšlenky, které mě zaujaly. Rozproudilo to zajímavou diskusi, díky které jsme si vzpomněli na našeho starého kamaráda. 

Cestu do Třebotova jsme zvolili mezi poli, neboť vyasfaltovaná silnice byla dosti frekventovaná. Slunce se začalo sklánět k západu a vystoupilo zpoza mraků. Stíny se protáhly a krajina získala náramnou plasticitu - začala nám zlatá hodinka. Překonali jsme další hřeben a stanuli v Třebotově, kde jsme ihned zamířili k místní tvrzi. Ta prý patřila rodu Slavníkovců, než je Přemyslovci jaksi zbavili bytí a zabrali jim ji. Tato stavba byla nedávno na internetu ke koupi a s příbuznými jsme jednou na rodinné oslavě ze srandy uvažovali o tom, že bychom si ji pořídili. Měl bych tam svého krokodýla v zahradním jezírku, jako každý rychle zbohatnuvší šílenec, a mnoho jiných ztřeštěných ptákovin, o kterých se běžným smrtelníkům může jen zdát. Ostatně každý jsme s novým sídlem měli své plány, byť mnohdy se nezdály moc kompatibilní. Možná je štěstí, že jsme na koupi tohoto stavení neměli, byť byla sranda o tom uvažovat. 

Zpoza zdí na nás vykukovala věž kostela sv. Martina a vzhledem k tomu, že nás již tlačil čas, nedošli jsme k němu. Místo toho jsme zamířili opačným směrem - k židovskému hřbitovu. Nebo tedy zamířili... Já vyrazil napřed a Bára se zapomněla u nějaké informační cedule. Využil jsem tedy získaného času a umístil další ze svých knih do Knihosklípku - to byl takový prostor pod venkovním schodištěm u úřadu, kam nepršelo. Nejspíše se tam moc dlouho neohřála, neboť snad ani ne po minutě, co jsem ji tam umístil, dovnitř vjelo dítě na kole doprovázené svým udýchaným rodičem a začali si vystavené knihy prohlížet. 

Prošli jsme kolem třebotovské nemocnice obklopené rozlehlým lesoparkem v totálně zanedbaném stavu a dorazili k židovskému hřbitovu. Poučen, že je zde v sobotu přístup nežidům zapovězen jsem si užíval, že je neděle a šel se po něm porozhlédnout. Bylo to tajemné místo se zvláštní atmosférou, a tak jsem ze zvyku smeknul čepku. Bára, která u informační tabule zůstala déle a na rozdíl ode mě si ji pečlivě přečetla, mě upozornila, že Židé to mají naopak a mám si pokrývku hlavy opět nasadit. 

Další cesta nás vedla hustými lesními porosty, dokud jsme nenarazili na značenou Svatojakubskou poutní cestu, ze které jsme předchozího dne sešli. Již byla tma a bylo nám jasné, že tady naše pouť  prozatím končí, a tak jsme ji zde přerušili a vydali se do Černošic na vlak. 

Cesta lesem za civilizací byla kupodivu příjemnější, než bych na první dobrou mohl říct. Na mýtinách se plazila přízemní mlha jako bychom šli v mracích. Vzduch byl plný pestrých vůní a na cestu nám neúnavně svítil měsíc takřka v úplňku. Sklesali jsme do města a nasedli na vlak. Unavení, ale zároveň příjemně uvolnění. Už nyní jsme se těšili, až se opět vydáme na další úsek naší poutní cesty. 

Fotogalerie z cesty