Pouť do Santiaga 2.0
1. den

Slunce se vyhouplo do nadhlavníku a my konečně dorazili ke kostelu sv. Jakuba Většího na Starém městě, kde jsme se rozhodli započít naši pouť do Santiaga de Compostela. Oděni jen nalehko jsme byli nuceni pěkně šlapat, abychom neprochladli. I když se do nás sluneční paprsky opíraly, stále ještě neměly dostatečnou sílu a ve stínu bylo znát, že jsme stále v předjaří. Chlad a to, že velká část Prahy měla jarní prázdniny způsobilo, že v ulicích panoval klid a nemuseli jsme se tlačit v davech turistů, což jsme dost oceňovali.

Když před námi vyvstaly věže kostela sv. Jakuba, zarazil jsem se. Dle informací, co jsem si předem dohledal měl mít věže tři, aby jej poutníci procházející Prahou viděli již z dálky. Dopočítal jsem se pouze věží dvou. Inu Praze se někdy přezdívá Stověžaté město nad Vltavou, tak možná stavitelé a opraváři po požárech kostela došli k závěru, že tohle není zrovna nejvhodnější symbol pro orientaci a ponechali jej pouze se dvěma věži. 

Hlavní vchod byl uzavřen, a tak jsme se vkradli do vedlejšího vstupu ústícího do kláštera Minoritů. V kukani hned za dveřmi seděla vrátná a když jsme se bez ptaní jali fotit rajský dvůr, ihned na nás vyjela, že se to nesmí - samozřejmě anglicky. Zprvu jsem myslel, že česky ani neumí, a tak jsem s započetím hlubšího rozhovoru o začátku pouti otálel ale nakonec jsem se k tomu odhodlal. Česky nakonec uměla, byť to dle přízvuku byla cizinka, a tak to bylo snazší, než jsem čekal. 

Nabídla mi razítko do poutnického průkazu, a tak jsem jej vybalil a zavolal Báru, aby si ten svůj průkaz též orazítkovala. Tehdy jsem zjistil, že si jej nevzala, protože jsem jí to nepřipomenul. Myslel jsem, že mě trefí šlak, neboť jsem ty poutnické průkazy pořizoval nadvakrát a stále je u sebe neměla. Nakonec jsme si nepoutnicky pořídili lístky k prohlídce a šli se projít po kostele, abych trochu vychladl. Nyní jsme už fotit mohli. 

Vyprávěl jsem legendy, co jsem si o tomto místě předem dohledal, zatímco jsme pátrali po místech a předmětech, kterých se týkaly. Povedlo se nám najít na řetězu zavěšenou řádně vysušenou lidskou ruku. O ní se tradovalo, že patřila zloději, který se nechal v kostele po mši zavřít, aby v noci nakradl dary, které věřící nosili k zázračné soše Panny Marie. Ta jej prý při jeho zlotřilém konání chytila za ruku a držela až do příchodu představeného kláštera. Představený se prý sošky zeptal, zdali má být ruka provinilcovi useknuta, načež prý socha zloděje v odpověď pustila. Nevím, zdali to vyhodnotili správně, možná se prostě jen zhrozila nad tím, co měli v plánu tomu nebožákovi udělat, ale tehdejší lid v tom měl jasno a provinilci byla ruka zakrátko useknuta. Od té doby pro výstrahu jiným visí na řetězu u vchodu do kostela. Sošku pak přesunuli přímo do hlavního oltáře, nejspíše aby nebrala práci strážným a ti měli co jíst.

Poté jsem se jal hledat ceduli, na které bylo, že řeznický cech rozseká všechny, kdo budou kostel ohrožovat. Měli v dobách válek na starost hlídání tohoto kostela a na památku si zde umístili tuhle ceduli. Aby taky ne, když jej uhlídali jak za husitských válek, tak při tažení pruských vojsk. Nikde jsme ji ale nenašel. Bára si mezitím pročítala náborový leták do řad minoritů. Byl vážně dost vtipně pojatý a zjevně ji oslovil, takže štěstí, že ženy nenabírali.

Přesunuli jsme se k presbytáři, kde jsem si připravil další legendu, která se týkala hlavního oltářního obrazu. Malířský mistr jej maloval v době, kdy se Prahou proháněl mor. Umřela mu celá rodina, ale on prosil Boha, aby mohl své dílo dokončit. Byl vyslyšen, a tak maloval dál a dál. V den, kdy byly práce hotovy, padl mrtvý k zemi. Vyprávění tohoto příběhu bylo krapet narušeno tím, že hlavní oltářní obraz byl zakrytý plátnem, takže jsme z něj nic neviděli. 

Báře byla v kostele zima a mě se zas chtělo na záchod. Naposledy jsme si prohlédli výmalbu na klenutém stropě. Prý dříve býval ještě vyšší, ale moc se nám tomu nechtělo věřit, neboť už tak byl vysoký až až, a odebrali se k východu. Vrátné jsem se zeptal, zdali tu někde nemají záchod. Chtěla po mě nějaký poplatek, či abych si pořídil ještě nějaký jiný prohlídkový okruh, ale pak se nade mnou slitovala a poslala mě do nitra kláštera, kde měly být záchody. Chvíli jsem tam bloudil sledujíce šipky na zemi, když tu mě zastavila nějaká paní - nejspíše též průvodkyně. Zeptala se mě, zdali hledám mušle, a tak jsem jí odpověděl, že svatojakubské mušle budu hledat později, ale teď zrovna hledám záchod. Zasmála se tomu, nejspíše tím "mušle" myslela záchody a ukázala mi kudy mám jít. 

Opustili jsme klášter a vyrazili na další cestu spletitými a křivolakými uličkami Starého města. Pokračoval jsem ve vyprávění legend - o tom, že v Týnském chrámu je malý zvon, který když se rozezvonil, tak služka jedné z dam místo rozdělané práce poklekla a jala se modlit. Její paní ji za to zabila. Prý jí to prošlo, neboť byla bohatá a vlivná. Utekla tak před světskou spravedlností, jenže svědomí utišit nesvedla. Vždy když slyšela onen zvon, kvůli kterému služka ustala v práci, vzpomněla si na svůj hřích a špatně se jí s tím žilo. Nakonec rozdala všechen svůj majetek a skončila v klášteře. Ostatně většina pověstí, co jsem si připravil, byly poměrně dost morbidní. Společnost se zas tak moc nezměnila...

Po cestě jsme prošli kolem velkého počtu žebráků. Přišlo, že byli snad na každém rohu. Většinou klečeli s nataženými čepicemi na studené dlažbě a žadonili o almužnu. Byl jsem svědkem toho, jak jeden přišel navštívit druhého a zjevně spokojeně sdíleli, jak se jim daří. Překvapilo mě, jak u toho byli veselí, přestože ještě oka mih zpět vypadali jako dvě hromádky neštěstí. 

Zastavili jsme se až u Mariánského sloupu a ověřili, zdali ukazuje přesně. Měl zpoždění asi 15 minut. Prý to měření bylo poměrně dost těžké, neboť když bylo oblačno, stín nebyl vidět. My měli oblohu bez mráčku. 

Bára si ve Staroměstské radnici pořídila nový poutní průkaz a společně jsme si je orazítkovali. Konečně jsme se stali opravdovými poutníky s platnými poutnickými průkazy! Zastavili jsme se před orlojem, kde jsme si o něm spokojeně četli z mých poznámek a má drahá žena plnila úkoly, co jsem jí tam připravil. Dle legendy měl orloj postavit mistr Hanuš. Když byly práce hotovy, tak jej radní nechali preventivně oslepit, aby nemohl podobně krásný orloj postavit někde jinde. Když se o podlém činu svých chlebodárců mistr dozvěděl, tak se nechal sluhou odvézt do oné věže a strčil do hodinového stroje ruku. Nevím, zdali to bylo obrazně a jen tam něco vypnul, či vrazil své prsty někam mezi ozubená kola, ale výsledkem bylo, že se prý nikomu dalšímu po následujících sto let nepovedlo poškozený stroj zprovoznit. 

Naše postávání pod orlojem jsem zakončil únorovým cisiojanem (středověké mnemotechnické pomůcky pro lepší pamatování vybraných svátků včetně významných světců). Zněl takto: "Máš Hromnic, panno Důro, jdi do Školy, čas skůro; půjde brzo za tebou Petr, Matěj k poslednou."

Naše další cesta vedla podél Klementina až na Karlův most, kde jsme měli za úkol najít Bradáče. Jednalo se o v kameni vytesanou tvář, která sloužila k předpovědi povodní. Pokud se prý voda dotkla jeho vousu, hrozilo že se voda z řeky rozlije. Bára jej našla první, neboť já jej hledal na špatné straně mostu. 

Poté jsem chtěl užít svého charisma a vydal se do Staroměstské mostecké věže. Tam jsem chvíli smlouval s vrátnými, zdali nás s Bárou nepustí na prohlídku vyšších pater, když jim na oplátku poskytneme zápisky z naší první pouti do Santiaga. Vypadali, že se tam v té kukani poměrně dost nudí a knihou by neopovrhli, ale stěžovali si, že to tam je pod kamerami a měli by problémy. Knížku jsem jim stejně věnoval a s Bárou jsme se prošli jen po prvním patře. Ve směru na Hradčany zde nebyly žádná okna, a tak nejlepší výhled na Pražský hrad jsme měli z malých okének u schodiště. Byla to škoda, neboť prý odtud měl být krásný výhled, který komponoval již král Karel IV. Ten pracoval se slovy Lux a Burg (světlo a hrad) což bylo symbolické ztvárnění šlechtického rodu Lucemburkové. Během letního slunovratu je možné právě z Mostecké věže sledovat, jak slunce zapadá do hrobky králů ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Prý kvůli tomu i trochu posunuli Karlův most, který vede jinudy, než jeho předchůdce - Juditin. Vzhledem k tomu, že západ slunce se nekonal a navíc ani nebyl slunovrat, tak jsem tu moc dlouho nepobyli a vydali se zas dále. 

Když jsme procházeli kolem Národního divadla, Bára si všimla, že tu jednotlivé podniky mají stylové reklamy s odkazem na divadelní tvorbu. Byly dost vtipné.  U Krannerovy kašny jsme odbočili a zamířili k rotundě Nalezení sv. Kříže. Pravděpodobně se jedná o nejstarší rotundu v celé Praze a nalézá se ve středu unikátního mystického kříže staré Prahy. Základní osa spojuje chrám sv. Víta s rotundou sv. Longina u kostela sv. Štěpána na Novém městě. Kolmo na tuto osu navazuje přímka, jenž je zakončena kostelem sv. Klimenta a již zbouraného kostela sv. Filipa a Jakuba na Arbesově náměstí. Vzdálenost dvojic kostelů je shodná - 2400 m. Karel IV. tak nechal posvětit Prahu a jeho kolosální výstavbu Nového města. Bylo to zajímavé místo, byť jsme neměli možnost se podívat dovnitř. Vzhledem k tomu, že nastal čas oběda, neotáleli jsme a zapadli jsme do blízkého Hostince u Rotundy na obídek. Měli zde obědové menu i o víkendu, což nás potěšilo. 

Po jídle se nám vůbec nechtělo plahočit dále. Úplně jsme z našich poutnických radovánek vyrostli. Přesto jsme se k tomu odhodlali. Zamířili na prosluněnou náplavku dále na jih. I když oficiální poutní cesta nás měla vést po cyklostezce podél řeky, my měli trochu jiné plány. Naší pouť jsem chtěl jít krapet jinak, než je zvykem. Chtěl jsem to vzít přes Stodůlky, odkud pocházím, a tak nás čekala mírná zacházka. U Rašínova nábřeží jsme se nalodili na přívoz a nechali se převézt na opačný břeh. Zavzpomínali jsme na naše dřívější námořnické dobrodružství a vylodili se na zastávce Kotevní, odtud jsme pokračovali ke Zlíchovu. 

Během cesty jsme narazili na mohutný platan s hromadou vazeb v koruně. Vzhledem k plánované přestavbě smíchovských brownfieldů by mě zajímalo, zdali zde vydrží. Tak uvidíme. Poobdivovali jsme Dvorecký most, o kterém jsem toho hodně slyšel od kolegů v práci a sám jsem u něj ještě nebyl. 

Zastavili jsme až u kostela sv. Filipa a Jakuba tyčícího se nad poměrně rušnou Strakonickou ulicí. Ostatně z druhé strany jej obepínala tramvajová trať, takže působil jako ostrov v moři aut. I přes hluk linoucí se ze všech stran, jsme si užili nádherný výhled. Slezlo se tu však na můj vkus až moc pejskařů, a tak jsme se tu moc nezdržovali a vydali se dále.

Naše další kroky nás zavedly do Hlubočep. Procházeli jsme malebnou vískou ukrytou ve stínu vysokých skal. Krásného počasí využilo i nemálo horolezců, kteří je v hloučcích zdolávali. Nechali jsme se vést podél Prokopského potoka, který jsme několikrát překonali po kamenných mostech. Prošli jsme pod mohutným viaduktem, na kterém vedla jediná vlaková dráha v Praze pyšnící se statutem "horská" díky svému převýšení 93 m na 8 km. 

Navštívili jsme Prokopské jezírko a chvíli u něho spočinuli. Nedávno bylo celé vybagrované, a tak mělo krásně čirou hladinu. Napájí jej voda v nedalekého vojenského komplexu. Dle zákresů podzemních chodeb, které jsem mohl nedávno spatřit díky youtube kanálu Badatelé, se jedná o poměrně rozsáhlý komplex a věřím, že z něj může odtékat vody opravdu hodně. Začínala nám být zima, a tak jsme přidali do kroku. Povedlo se mi Báru přemluvit, abychom prošli tunelem raženým ve skále jen kousek od vojenského areálu. Vzduch byl cítit vůní řezaného dřeva, které postupně přešlo ve vůni pečeného masa. Spojitost to moc nemělo - probíhaly zde probírky porostů a u bývalého Klukovického koupaliště probíhala grilovačka. Rád bych navštívil okolní četné jeskyně, vyhlídky, či třeba stezku Jaroslava Foglara. Jenže už nám do setmění nezbývalo moc času. Přesto jsme neodolali a stavili se v Prokopském pivovaru. Číšník nás ale zastavil hned ve dveřích. Už jsem si mysleli, že nás vyženou (pořádají tu nejrůznější soukromé akce, pivní kvízy atd.), ale místo toho nás poslali do salónku v přízemí. Tam jsme měli soukromí a klid. Bylo to mnohem lepší, než nahoře a krásně jsme si tam vychutnali silný vývar, který jsme zakončili sladkou tečkou.

Když jsme salónek opustili, bylo Prokopské údolí utonulé ve tmě. Bára z toho zrovna moc nadšená nebyla, ale mě to nevadilo. Přeci jen, jsem tu šel již tolikrát, že bych domů trefil i poslepu. Navíc zbývalo pár dní do úplňku, a tak nám měsíc svítil na cestu jako by tu bylo umístěno LED osvětlení. Napili jsme se u studánky Na Troníčku, kam si pro vyhlášeně dobrou vodu jezdí lidé z celé Prahy, a posilnili se tam před výstupem do Nové Vsi. Prošli jsme kolem bývalé sopky známé jako Albrechtův vrch a vstoupili do betonové zástavby. Prošli pod Makčou Pikčou a platanovou alejí došli ke kostelu sv. Jakuba, odkud jsme měli v plánu vyrazit následující den na novou etapu. 

Fotogalerie z cesty