Příliš mnoho zlodějů

"To vypadá zajímavě," pravil Indyk a oči se mu zúžily, když pozoroval černou karavanu, kterak stoupá k věžím osamělého hradu. Na každém kočáře se tkvěl křiklavě zbarvený, cizokrajný erb. Ve svitu měsíce se všechny znaky blyštěly. "Kdo to podle tebe je?"

"Rozhodně nějaký zazobanci," usmála se jeho partnerka Berta. "Možná nějaký nový císařský kult, zasvěcený hromadění zlata."

"Běž do města a zjisti o tom hradě co nejvíc," odvětil Indyk. "Udělám totéž. Snad se o těch cizincích něco dozvíme. Zítra v noci se tu zase sejdeme."

Berta vynikala hned ve dvou oblastech: v otevírání zámků a v získávání informací. Následujícího dne se po soumraku vrátila na kopec, kde se měla setkat se svým druhem. O hodinu později se k ní připojil i Indyk.

"To sídlo se jmenuje Ald Olyra," vysvětlovala hned. "Vzniklo už někdy v druhém věku, když je nějaká šlechtická družina nechala vystavět před epidemiemi. Nechtěly, aby se k nim dostal někdo z lidu, neboť tehdy řádily morové rány. Proto hradní páni časem vyvinuli dosti složitý bezpečnostní systém. Teď už z něj samozřejmě zbývá jen torzo, ale dokážu odhadnout, které zámky a pasti ještě mohou fungovat. A co jsi vyzvěděl ty?"

"Já měl ze začátku jenom smůlu," zamračil se Indyk. "Nikdo o těch lidech nevěděl zhola nic, leckdo nemněl ani tušení, že tu vůbec jsou. Už jsem to chtěl vzdát, ale v Kartouze jsem narazil na mnicha, který mi prozradil, že mu vládne jistá uzavřená skupina, která si říká řád sv. Nrie. Chvíli jsem si s ním povídal, jmenuje se Parathion a nejspíše mají dnes večer pořádat nějakou obřadní hostinu."

"Jsou bohatí?" optala se Berta netrpělivě.

"Neskutečně, aspoň co ten chlápek říkal. Jenže na hradě zůstávají pouze dneska v noci."

"Mám u sebe všechno nádobíčko" mrkla Berta. "Máme jedinečnou příležitost."

Do písku hned načrtla plánek hradu: u přední brány se nachází hlavní síň a kuchyň, vzadu stáje a pevně uzavřená zbrojnice. Zloději měli vlastní způsob, který posud nikdy neselhal. Berta se nějak dostane do hradu a nasbírá co nejvíce kořisti, zatímco Indyk odláká pozornost jeho obyvatel.

Mladík počkal, než jeho družka nepřelezla zeď, a zaklepal na bránu. Tentokrát by se mohl vydávat za barda, nebo za zbloudilého pocestného. Takovéhle eskapády ho vždycky nesmírně bavily.

Berta slyšela, jak její přítel hovoří se ženou, která přišla k bráně, ale už byla příliš daleko, aby jejich řeči rozuměla a ať už předstíral cokoliv, rozhodně se mu to podařilo, neboť zakrátko slyšela, jak se těžká vrata přibouchla. Ten chlap má prostě šmrnc, to se musí nechat.

Na cestě ke zbrojnici bylo nastraženo jen několik málo pastí. Spousta klíčů už se průběhu věků nepochybně ztratila, a tak služebníci opatřili pokladnici řadou nových zámků. Dívce chvílí trvalo, než obešla složité mechanismy a odvrátila střely, které zde byly na vetřelce nalíčeny. Nakonec se dostala ke starým, ale ještě stale funkčním zařízením. Srdce jí neočekávaně bušilo. Ať už za těmi dveřmi leží cokoliv, musí to být po čertech cenné, když je to takhle dobře střežené.

Jakmile neslyšně otevřela poslední dveře, zůstala ohromeně stát. Takové bohatství dosud viděla pouze v těch nejodvážnějších snech. Byla tu celá hora zlatých pokladů, prastarých relikvií, jež jiskřily temnou magií, vzácné a nevídané zbraně, drahokamy zvíci pěsti, celé řady prapodivných lektvarů a elixírů, stohy cenných dokumentů a svitků. Ten pohled ji natolik ohromil, že úplně přeslechla kroky, jež se ozývaly za jejími zády.

"Ty jsi určitě paní Trezed," ozval se za ní neznámý hlas a dívka leknutím vyskočila.

Byl to mnich v černém, stříbrem vyšívaném rouchu s kápí. Zlodějka na chvilku úplně ztratila řeč. Taková setkání Indyk přímo miloval, ale Berta se zmohla sotva na chabé přikývnutí, o němž doufala, že vypadalo jistě.

"Myslím, že jsem trochu zabloudila," vykoktala ze sebe. "Taky myslím," usmál se mladý člen řádu. "Tohle je zbrojnice. Ukážu ti cestu do jídelny. Už jsme se báli, že vůbec nedorazíš. Hostina je téměř u konce."

Zmatená zlodějka kráčela za mnichem přes nádvoří až do vrat, jež vedla do jídelny. Na háku před vchodem viselo stejné roucho jako to, jenž měl na sobě její průvodce. S úsměvem jí ho nabídl a dívka do něj vklouzla. Po mnichově vzoru si stáhla kápi do očí a vstoupila do síně.

Za svitu pochodní tu kolem velkého stolu seděly černě oděné postavy. Všechny měly zakryté tváře. Hostina byla podle všeho u konce - na stole nebylo jediné volné místečko. Všude se povalovaly prázdné sklenice, tácy a talíře, na nichž ještě byly místy zbytky jídla. Nejspíše se jednalo o hody po nějakém dlouhém půstu. Berta chvilku litovala ubohou ztracenou paní Trezed, která propásla příležitost k tak velkolepému obžerství.

Jedinou neobvyklou věcí na slavnostní tabuli byly obrovské přesýpací hodiny, na nichž písek právě odpočítával poslední minutu.

Hodovníci vypadali jeden jako druhý. Někteří pospávali, jiní spolu dobře rozmlouvali a jeden dokonce hrál na loutnu. Na Indykovu loutnu, jak si dobře všimla, stejně jako Indykova prstenu, který měl onen muž na sobě. Dívka byla v tu chvíli ráda, že má tvář zakrytou kápí. Snad jí v tom přestrojení její společník nepozná a nezjistí, jakou udělala chybu.

"Trezed!" pravil její průvodce ke shromážděným, kteří propukli v hlasitý jásot a potlesk. Dosud bdělí členové řádu jí popořadě políbili ruku a představili se.

"Nirdla."

"Suelec."

"Kyler."

"Toniop."

"Htillyts."

"Noihtarap."

Ta jména jí zněla cizokrajně. Pojednou se rozesmála. "Už to chápu. Všechno to je pozpátku. Vaše skutečná jména jsou Aldrin, Celeus, Relyk, Poinot, Styllith, a Parathion."

"Zajisté," pravil mladík. "Neposadíš se?"

"Jistě," uchechtla se radostně Berta, že celou šarádu prohlédla, a usedla na prázdnou židli. "Počítám, že až se ty hodiny přesypou, začnete zase mluvit odpředu dozadu."

"Přesně tak, Trezed," prohlásila žena, sedící vedle. "Tohle je jen takový žertík našeho řádu. Je to trochu ironické, že svou hostinu pořádáme zrovna v tomto hradu, který měl své obyvatele chránit před oběťmi moru, což byly svým způsobem chodící mrtvoly."

Z pochodní na stěnách stoupal omamný dým. Dívce se z něj po chvilce zatočila hlava a narazila do svého podřimujícího souseda, který padl tváří na stůl. "Chudák Dohc Ínvrp," pravil muž a snažil se ho opět narovnat. "Dal nám docela zabrat."

Berta se vrávoravě postavila a nejistě vykročila směrem k bráně.

"Kam ten spěch, Trezed?" Tázala se jedna z postav. V hlase jí zazněl nepříjemně výsměšný podtón.

"Nejmenuji se Trezed," zamumlala Berta a chytila Indyka za ruku. "Je mi to líto, ale už musíme jít!"

Tu se v hodinách přesypalo poslední zrnko písku a její přítel si stáhl kápi. Nebyl to člověk, jen jakási parodie lidské bytosti s hladovýma očima a širokou tlamu plnou ostrých tesáků. Berta odskočila, klopýtla a padla na židli, na níž seděla osoba zvaná Doch Ínvrp. Kápě jí spadla z hlavy a odhalila Indykovu bledou bezkrevnou tvář. Dívka sotva stačila vykřiknout, když se na ni celá společnost vrhla. A ve své poslední vteřině si teprve uvědomila, co Trezed znamená pozpátku.

Velkej Tuňák

» Zpět