Cizinec mu nevěnuje pohled a sleduje vodní hladinu. "Možná. Tam na ulici byl celý den shon, jen vy tu stále bez hnutí sedíte. Chtěl jsem si trochu odpočinout a výhled tu máte vážně pěkný." Pak se na chvíli odmlčí. "Jenže vy už stejně lidi nepřevážíte, vždyť máte svůj vor na břehu."

Starý převozník si ztěžka prokřupne prsty na rukou a opět promluví: "Odkud jste, pane, zdá se mi, že nejste odtud."

"Jsem z Bavorska." Pak ale dodá: "To je odtud na západ."

Převozník dlouho neodpovídá a jen tiše hledí na vodní hladinu. Představuje si, jak tam teče tahle řeka. "Už jsem o té zemi slyšel, ale nikdy jsem tam nebyl. Je to tam stejné jako tady?"

Cizinec zavře oči a zaposlouchá se do proudu řeky. Náhle sem dolehnou rozhněvané hlasy z blízké ulice. Ohlédne se za sebe a pousměje se.

"Je to tu stejné," podotkne a pohlédne na převozníka, který mu stále nevěnoval jediný pohled. Uvědomí si, že po dlouhém a horkém dni, kdy se nezastavil, se s tím starcem cítí dobře.

"Co vás sem tedy přivedlo?" pokračuje převozník nezaujatě.

Cizince ta otázka zarazí. Už hodně dlouho byl na cestách a víc než vzpomínkám se věnoval práci. Skoro už na svou domovinu zapomněl. "Chtěl jsem cestovat, potkávat nové tváře a..." odmlčí se... "no, hlavně jsem si chtěl vydělat."

Zdá se, že to převozníka nijak nepřekvapilo. Jen dál sleduje tekoucí vodu a s odpovědí si dává načas. "Já bych asi nedokázal odejít, jsem nějak svázaný s touto řekou a myslím, že umřu v jejím objetí." Při těch slovech otevře oči. Cizinci se doteď zdálo, že je má jen přimhouřené, ale až nyní zjistí, že je jeho společník slepý.

"Já zas zemřu na cestách," pokračuje cizinec. "Už se nevrátím domů, stejně mě tam už nikdo nečeká. Snad mi víc přirostla k srdci má vycházková hůl než mí staří přátelé, mohu-li jim tak vůbec říkat."

"Jste mladý, máte život před sebou, třeba se ještě vrátíte," promluví nezaujatě převozník.

Cizinec si protáhne bolavá záda. "Už ne, odešel jsem ve zlém, a to již před dlouhou dobou. Ani se tam vrátit nechci!" Nastane dlouhé ticho, které ani jeden nechce prolomit.

***

"Kdy myslíte, že jsem byl naposledy na druhém břehu?" promluví ponenáhlu převozník.

Cizinec jen stěží dokáže vor najít. Chvíli přemýšlí, jak dlouho tu stařec sedí, než odpoví. "Vážně nevím; podle toho, jak je ten váš vor ztrouchnivělý, tak tipuji před několika lety."

Převozník se usměje, jako by se mu vybavila nějaká pěkná vzpomínka. "Může to být takových dvacet let, prostě od té doby, co tu stojí ten most."

Cizinci zabloudí oči k mostu. Je kamenný a i ve večerních hodinách je na něm rušno. "Vím, že to nerad slyšíte, ale lidé mohou přes ten most chodit častěji a rychleji. Navíc přes něj mohou i vozy a sám byste všechny ty lidi převézt nedokázal."

"Příteli, já vím," podotkne smutně převozník, "ale teď jsem nikdo. Prostě tu sedím a stárnu."

Cizinec se na něj usměje. Zažil něco podobného, ale on se rozhodl pro putování. "Je mnoho jiné práce, kterou byste mohl dělat. Jen tu sedět a čekat, nic nevyřeší."

"Máte pravdu. Co ale může dělat starý slepec? Pomáhal jsem stavět most, aniž bych si uvědomoval, že sám ztratím hodnotu," posmutní převozník.

Cizinec si most prohlédne s novým zaujetím. Už jich za svůj život viděl hodně, ale tenhle mu přijde nejkrásnější. Možná to bylo tím, že nikdy si nenašel čas se zastavit a jen tak si užívat života. "Proč tedy pořád odvracíte pohled od něčeho, co postavily vaše ruce, vždyť je to přeci jen také vaše dílo."

Stařec se otočí a podívá na pilíře podpírající stavbu. Oči mu těkají po obloucích, až si cizinec začne myslet, že starý muž vidí. On však neviděl, jak most vypadá, ale jak mu před očima znovu rostla stavba. Viděl, jak dělníci staví lešení, jak míchají maltu a jak přivážejí opracované kvádry. Slyšel, jak jim rozdávali příkazy a jak je plnili. Cítil radost ze dne, kdy byl most otevřen, a také beznaděj, vyvěrající z toho, že on sám přestal být užitečný.

"Tak přeci jen tu po mně něco zůstalo. Proč jsem to ale doteď neviděl?" otáže se převozník spíše sám sebe a do očí mu vstoupí slzy.

"Možná proto, že jste byl jako převozník jedinečný, zatímco stavitelů bylo hodně. Každý jednotlivec byl důležitý, ale to si člověk neuvědomí, když má kolem sebe tolik lidí se stejnými zásluhami," pronese tiše cizinec.

Převozník nemůže odtrhnout oči od mostu, který tak dlouho nenáviděl. "Asi máte pravdu, člověk některé věci vidí s odstupem času jinak."

"Proč jste ale za těch dvacet let ani jednou nepřeplul řeku? Nemusel jste kvůli někomu, kdo by to potřeboval, ale třeba jen kvůli sobě."

"Myslím, že vím, co mě čeká na druhém břehu," podotkne převozník a usměje se na cizince.

Ten vstane a zamíří k voru ležícímu na břehu. "Víte co, mohl byste mě tam převést, rád bych se podíval na ten druhý svět zblízka."

Starý převozník nevěří vlastnímu sluchu. Chvíli se zmateně rozhlíží, než promluví: "Proč nepřejdete po mostě? Než bych spustil vor na vodu, už byste tam byl. Všichni teď spěchají, řemeslo převozníka je pomalé a zastaralé!"

"Ať je třeba tisíckrát zastaralé," pronese cizinec, "stejně vás žádám o převoz. Jste převozník, který pomohl ostatním a zapomněl na sebe. Prosím, ukažte mi druhý břeh."

V převozníkových očích se opět objeví slzy, jako by se v něm znovu probudila ztracená hrdost. Vstane a pomalou chůzí starce dojde k voru. Shrne už několik let tlející listí z jeho povrchu a odhalí tyč k odrážení ode dna. Cizinec mu pomůže spustit vor na vodu. Na voru se podepsalo staří a už nevypadá moc bezpečně. Cizinec chvíli váhá, zda se nalodit, ale nakonec jej pohled na starého převozníka přemluví. Když stařec vkročí na vor, jako by jeho tělo získalo mládenecký elán a znovu ožilo. Odráží se však už pomalu, snad si chce užít svou cestu, či ví, co jej čeká na jejím konci. Přestože je pozdní léto, tak se zdá, jako by přicházel podzim. Vítr nefouká, přesto se znenadání ochladí. Z prohřáté vody stoupá stříbrná mlha, která zaplaví koryto řeky.

"Ten vor ještě jednu cestu vydrží, nemáte se čeho bát," promluví radostně převozník k cizinci a dál se věnuje kormidlování.

"Nebojím se, věřím vám. Co ale budete dělat potom, až se rozpadne?" zeptá cizinec. Už nad tím přemýšlí od chvíle, co se nalodili.

"Není žádné potom. Víte, věděl jsem, že budu moci vyrazit ještě jednou, naposledy," odvětí starý převozník.

"Zpátky se ještě vrátíte, a když budete mít štěstí, tak si na vás někdo vzpomene. Je to nádherná vyjížďka a ne všem jde o to, aby pořád byli někde co nejrychleji. Někdo prostě touží zapomenout na svět a ponořit se do klidu a ticha vaší práce," nenechá se odbýt cizinec.

Převozník zvedne bidlo a jeho oči cosi spatřují v mlze. "Jsem slepý, ale přesto vidím. Každý den vidím, jak mě na druhém břehu vyhlíží muž v bílém plášti. Celých dvacet let tam na mě čeká a já čekám na to, až budu vědět, že to, co opouštím, bylo dobré. Víte, bál jsem se toho druhého břehu víc než čehokoliv jiného, ale díky vám jsem dokázal vyplout. Děkuji ti, příteli."

S těmi slovy dopluje ke břehu, vystoupí a zmizí ve stříbrné mlze. Jsou vidět dna stíny, které se pomalu vzdalují. Cizinec stojí na voru a dlouho za nimi hledí. Mlha se rozprostře i kolem něj a uspí jeho mysl.

Když se probudí, spí na místě, kde se poprvé setkal s převozníkem. Ten tu už ale není. Rozhlédne se kolem sebe a uvědomí si, že musel spát několik hodin. Vstane a přijde ke starému voru. Je na něm opět vrstva spadaného listí, jako by se jej nikdo ani nedotknul. Na listí však leží bidlo, kterým se v jeho snu převozník odrážel. Cizinec ho vezme do rukou a uvědomí si, že je stále mokré. Znovu se zahledí na druhý břeh a snaží se někoho spatřit. Nikdo tam však není. Sedne si opět vedle voru a zasněně pozoruje míhající se vlnky. Když nastane večer a ruch ustane, smete listí z voru a spustí jej na vodu. Naskočí na něj a vyrazí na druhý břeh. V jeho očích se zračí hrdost a klid.

Snad tu strávil zbytek svého života, či jen tuhle jedinou noc. Nikdy však nezapomněl na převozníka, který mu ukázal, co on sám neviděl. Život, který neznal spěch.