Panský statek

Dvorem se nesl nepříjemný zvuk. Koně ve stájích nervózně řehtali a vzpínali se. Rykot se odrážel od kamenných zdí a nabýval na intenzitě. Otevřelo se okno, ve kterém se objevila starší žena. Opřela se o okenní rám a rozhlédla se. Její oči spočinuly na muži, ležícím pod traktorem.

"Přeci to čerpadlo nenecháš jít takhle naprázdno!" zahalekala do dvora.

Muž se pracně vysoukal zpod traktoru a vyrazil klidným krokem ke stájím. Ženy v okně si nevšímal, sledoval studnu a nevěřícně kroutil hlavou. Bylo to tento týden již potřetí, co v ní došla voda a měl obavy jak o čerpadlo, tak i o nově vysazené hrušně v blízkém sadu. Ano, bylo suché léto, ale co si pamatoval, tak ve studni bylo vody vždy dostatek. Vypnul čerpadlo, pohlédl na svou ženu a stroze pokrčil rameny. V odpověď se mu dostalo jen bouchnutí zavíraného okna. Už se blížil večer, ale vzduch se zdál neskutečně suchý a těžký. Moc se mu nechtělo vracet zpět k rozpálenému traktoru. Nějaká větev mu hýbla s nápravou, ale vše tam bylo tak zarezlé, že s tím stejně nic nesvedl. Protáhl si stářím svěšená ramena a sedl si na okraj studny. Bylo tu příjemně. Vybavilo se mu, jak se jednou vsadil se starším bratrem, jak je hluboká. Nejspíš sázku prohrál, ale jeho bratr mu své vítězství nikdy nedokázal. Byla hlubší, než jakýkoliv provaz zatížený kamenem, který do ní spouštěli. S tou vzpomínkou pohlédl směrem ke kostelu. Z tohoto místa jej neviděl, přesto vždy věděl, který je směrem. Trochu jej děsilo, že vždy věděl, jakým směrem leží i jejich rodinná krypta. Slunce se opíralo do rozpálených stěn dvora a začínalo je barvit do ruda. Bylo na čase, aby už zašel do domu. Jeho žena na něj již jistě musela čekat. Opět se zahleděl do studny. Mohl by koupit delší hadici, ale pak by nejspíš potřeboval i nové čerpadlo. Povzdechl si. Nechtělo se mu kupovat nové, když to staré ještě běželo. Sám už byl starší a měl pocit, že tím odsuzuje i sám sebe. Zvedl se, ale jeho kroky ještě do stavení nevedly. Vyšel před dům a vyrazil se podívat do sadu.

Chvíli stál mezi mladými stromky. Unaveně prohrábl zvadlé a pohlédl do dlaně. Několik lístků mu zůstalo v ruce. Slunce sláblo, přesto ještě pořád pekelně pálilo. Hlína pod jeho nohama byla tvrdá a popraskaná. "No jo," posteskl si, "a já bych vás chtěl zahubit kvůli té své pochybné hrdosti. Zítra dojedu to čerpadlo koupit." Otřel si zpocené čelo a odešel.

***

Vstoupil do domu a ztěžka za sebou zavřel dubové dveře. Někdy měl pocit, že bydlí v hradě a ne v selském statku. Prošel neomítnutou chodbou a vstoupil do jejich rodinného sálu. Byl to takový malý obývák, ale měl neskutečně tlusté zdi a malá okna. Ať už byla venku tuhá zima, nebo sebesušší léto, tak tady byl stále příjemný chládek. Svou ženu našel v křesle, jak plete. Políbil ji na pozdrav, umyl si ruce a zašel si do kuchyně pro pivo. Pak se vrátil a usedl si vedle ní do koženého křesla. Otevřel si lahev a zahleděl se na obraz visící vedle kamen. Vzpomněl si, jakou práci mu dalo jej získat. Byla na něm vyobrazena ruina staré pevnosti, která dříve stávala na místě jejich statku. Zbyly z ní už jen stěny jejich obýváku. Pletení ustalo a on si uvědomil, že v místnosti nastala tma. Pohlédl na ženu sedící před ním a uvědomil si, že jej sleduje.

"Volal Tadeáš, rád by nás přijel navštívit," promluvila po chvíli. "Je milé, že si na nás vzpomněl," odmlčela se. "Jen by mě zajímalo, jak se daří Irence, ta tu nebyla už přes dva roky."

Muž upil trochu piva a zahleděl se na obraz. Vždy jej fascinovalo, jak obrys oné stavby byl vidět, přestože byla v místnosti tma. "Vždyť víš, Liduško, žije daleko." promluvil po chvíli. Nebylo kam spěchat. V ložnici bylo mnohem tepleji, než tady a ani jednomu se ještě nechtělo jít spát. "A kdy přijede?"

"Zítra na oběd, už jsem dala marinovat maso." Odložila pletení stranou a taktéž se zahleděla na obrys staré pevnosti.

Seděli mlčky, dokud jim obraz naprosto neutonul ve tmě. Muž dopil pivo a ztěžka se zvedl. Den skončil.

***

Muž vstal ještě před svítáním. Opláchl se a vyrazil napojit koně. Měl rád, jak byla zvířata vděčná. Už když slyšela jeho kroky, tak radostně řehtala a spokojeně hrabala kopyty. Dal jim čerstvou vodu a pustil se do kartáčování koní. Pomyslel si, zda je Tadeáš navštěvuje kvůli nim, nebo zda i rád vidí své rodiče. Opřel se o hřbet klisny a chvílí sledoval první sluneční paprsky. Dokud tu bude mít koně, tak ani nepotřebuje znát odpověď. Klisna jakoby vycítila, že myslí na ni a natočila k němu hlavu. Muž se usmál a pohladil ji. "Strachuji se zbytečně. Vždyť ty nás ještě všechny přežiješ, viď, Lucko." Klisna zařehtala a zdálo se, že s ním souhlasí. "No jo, vzácná paní, už se zas pustím do práce," poplácal jí po krku. Druhý z koní se jmenoval Vraník, nikdo mu ale posledních pár let neřekl jinak, než Dědeček, ale starý muž ho měl velmi rád. Dědeček stál poklidně stranou a sem tam nedočkavě zařehtal. Byl to asi nejklidnější kůň, kterého muž kdy viděl. Když byl s Lucií hotov, tak přišel i k němu a pročísl mu hřívu. Nikdy nepochopil, proč jeho děti tolik toužily žít ve městě a opustily rodný statek. Unaveně svěsil ramena a pustil se opět do práce. Když byl hotov, otevřel branku a vypustil je na pastvu. Lucie vyběhla ven jako první následovaná pomalu jdoucím Dědečkem, který jako by tušil další horký den. Muž se za nimi chvíli tiše díval, dokud slunce nevystoupalo nad obzor. Aspoň, že tu rostlo pár stromů, kam se mohli během poledne schovat. Vzpomněl si na schnoucí hrušně a vyrazil pustit čerpadlo.

Už ani neodcházel od spínače. Čerpadlo běželo jen velmi krátkou chvíli, než začalo opět nasávat vzduch. Vypnul jej tedy a vrátil se dovnitř nasnídat. Manželku spatřil v kuchyni, jak připravuje slavnostní oběd. Měla hodně práce a moc si jej nevšímala. Sedl si ke stolu, ukrojil si dva krajíce chleba, namazal je sádlem a posypal solí.

Jeho žena Lída mu přinesla šálek čaje a podala mu cukřenku. "Ta voda mi dělá starosti, co jsem tu s tebou, tak nikdy nechyběla. Nechceš říct Tadeášovi, zdali by nevěděl co s tím?" Muž se na ní pobaveně usmál a usrkl trochu horkého čaje. "Že já se ti snažím vůbec nějak radit!" otočila se a odkráčela do kuchyně.

Muž spokojeně žvýkal chleba a přemítal, co v tom vedru budou moci s Tadeášem podniknout. Jistě bude chtít na projížďku, ale tu budou moci podstoupit až k večeru. Pak si vzpomněl na hrušně a čerpadlo. Mohli by jej spolu zajet koupit. Tadeáš se v tom vyzná jistě lépe, než on. Možná, že Lída přeci jen měla pravdu. Dopil čaj a vyrazil ven na dvůr. Ještě bude potřebovat zjistit, jak hluboká studna je, aby věděl, jak dlouhou bude potřebovat hadici.

Vzal kámen a hodil jej do jejích útrob. Ozval se náraz a šplouchnutí. Vždycky jej udivovalo, jak dlouho kámen padal. Dnes měl ale pocit, že to bylo mnohem déle, než kdykoliv dřív. Vzal tedy provaz a přivázal na jeho konec těžký kámen. Když jej však začal spouštět do studny, tak se ozval zvuk motoru. Tadeáš byl tady. Zatížil tedy cívku vedle studny a šel se přivítat se synem.

"Teda vy tu máte vedro! Jak tu vůbec můžete fungovat!" poznamenal Tadeáš a zabouchl dveře od auta.

"Nefungujeme!" ozvalo se z domovních dveří, ve kterých stála Lída. "V tomhle vedru bych nevyhnala ven ani svého muže. Ale mám štěstí, že chodí sám." Políbila Tadeáše na přivítanou a vroucně jej objala. "Moc rádi tě vidíme, ale ještě nemám navařeno, čekali jsme tě později," pokračovala.

"Taky jsem čekal, že přijedu později..." začal Tadeáš, ale jeho matka jej okamžitě přerušila.

"Povíš mi to u jídla, musím do kuchyně, ať se mi to nepřipálí. Oběd bude tak do půl hodiny, snad se tu nějak spolu zabavíte." S těmi slovy zmizela v budově.

Na dvoře už zůstali jen otec se synem. Koně na ně hleděli z blízké ohrady a spokojeně poskakovali. "Pozná tě po hlase," začal starší z mužů. "Vždycky ví, že přijedeš. Už od rána byla neposedná."

Tadeáš se usmál a vykročil směrem k ohradě. "No tak se přivítám i s ní. A jak se vám tu daří? Mně to tu připadá pořád stejné."

Starší muž mu šel znaveně v patách. Slunce mu pálilo do bělostných vlasů, které mu pot přilepil k čelu. Počkal, než došli ke koním, kde teprve chytl dech. "Ani nevíš Tade, jakou to dá práci, aby to tu vypadalo pořád stejně. Navíc se mi poškodila náprava na traktoru a budu jej muset zavést opravit k Novotným. Tady se pořád něco děje!" usmál se, ale věděl, že jeho syn to vidí jinak. Vždy to viděl jinak, ale po těch letech se o tom už nehádali. Utrhnul ze země velký list šťovíku a dal jej Dědečkovi, který k němu natahoval krk. Lucie si jej nevšímala. Byla celá šťastná, že zas Tadeáš přijel a spokojeně pokyvovala hlavou.

"Co si vyjet už teď?" promluvil najednou Tadeáš. "Můžeme vzít koně k řece, je tam stín a jistě by jim to udělalo radost."

Stařec se zasmál. "Lída nás nepustí, je zavřená v kuchyni už od rána a dost se na tebe těšila. Navíc si nejsem jist, zdali by tady Dědeček tu cestu k řece zvládl."

"Tedy, nevěděl jsem, že můj otec zestárl tak, aby vinu házel na koně! To už ti došly síly?" Zkusil to Tadeáš znovu. Rád svého otce popichoval, dělali to tak už od dětství a oba na to již byli zvyklí.

"No síly by byly, ale to víš, Lída..." Starý muž se cítil unaveně. Nerad vypadal jako slaboch, navíc před svým synem. Slunce žhnulo, jako by jej chtělo vysušit a nezdálo se, že by jeho síla co nevidět zeslábla.

"S tou to zařídím, zatím je osedlej, hned budu zpátky." Tadeáš něco kvapně zašeptal Lucii a odběhl do stavení.

Stařec jej tiše sledoval, dokud mu nezmizel z očí. "Možná, že už jsem na tyhle odpolední vyjížďky vážně až moc starý," povzdechl si a vyrazil pokorně do stájí.

***

Netrvalo dlouho a Dědeček i Lucie byli připraveni na cestu, ale Tadeáš nikde. Stařec vyšel na dvůr, ale nikoho nespatřil. Svěsil unaveně ramena a zašel do domu. Tadeáše potkal až v rodinném sále, jak připravuje příbory na stůl. "Nepovedlo se, co?" zavtipkoval starý muž.

Jeho syn mu pohled neopětoval a o to zarputileji se pustil do rovnání příborů. Brzy všichni usedli k jídlu a Lída se s vervou pustila do vyslýchání svého syna. Čas se vlekl a oba muži se brzy začali nudit.

"No já se jdu podívat na koně," přerušil najednou rozhovor stařec. "Neměl jsem je tam nechávat s postroji," a zvedl se od prázdných talířů.

"No jo, úplně jsem na ně zapomněl," zalhal Tadeáš a také se zvedl. Spolu s otcem odnesli nádobí do kuchyně, naplnili dvě láhve vodou a vrátili se ke koním. Našli je v chladné stáji, jak na ně nedočkavě vyčkávají. Vyvedli je na dvůr a vyhoupli se do sedel. Lída jim zamávala ze dveří a čekala na zápraží, dokud nezmizeli z dohledu.

***

"Teda, to je vedro," zaúpěl Tadeáš. "Člověk by řekl, že to je coby kamenem dohodil a zbytek došel pěšky, a přesto se ta cesta neskutečně vleče."

Otec mu neodpověděl. Slunce si vybíralo daň jak na něm, tak i na jeho koni. Byl rád i za mizerný stín mladých ořešáků rostoucích podél cesty. Nejhorší byl suchý vzduch, který jej stále nutil popíjet z prázdnící se láhve. Všimnul si, že Tadeášovi taktéž začala voda docházet. Jistě nečekal, že pojedou tak pomalu, a že na něj a Dědečka bude muset čekat tak často.

"Kdy jsi byl naposledy u řeky?" zeptal se Tadeáš, čekající na svého otce pod jedním ze vzrostlejších ořešáků.

Starý muž se unaveně zamyslel. "Naposledy jsem tudyma jel včera, ale nějak jsem najel na větev, nebo kámen, či co to bylo a... no vrátil jsem se." Uvědomil si, že ani neví, zda v řece bude voda. Jednalo se spíše o potok, ale kus odtud se rozléval a utvářel malé brouzdaliště, kterému už od dětství říkali řeka. "Ani nevím, zda tam bude voda," promluvil po chvíli.

"Tak víš co, vsadíme se. Já říkám, že tam voda bude!" prohodil Tadeáš. "A když vyhraju, tak ti pořídím nějakého mladého hřebce." Ani nečekal na odpověď a pobídl svou klisnu do klusu.

"Slyšel jsi to Dědečku?" zanaříkal stařec. "Ale neboj, tebe bych nevyměnil," pošeptal klidně svému koni. "Jsem si skoro jist, že tam voda nebude." Pobídl koně a zavolal na vzdalujícího se syna. "To bys mu přeci neudělal, vždyť je ještě plný sil!" Kůň chvíli klusal za Lucií, pak ale odevzdaně svěsil hlavu a tempo zvolnil. Stařec věděl, že Tadeáš již musí být na místě. Bylo to odtud jen pár desítek metrů a už nyní cítil vlhkost ve vzduchu. Nebo se mu to zdálo? Brzy spatřil Tadeáše, jak udiveně kroutí hlavou. Přijel k němu a pobaveně se pousmál. "Tak jsem asi tu tvoji sázku vyhrál."

"Tak to jsem ještě nezažil, aby řeka vyschla," ozval se chvíli Tadeáš. Tráva tu byla vysoká, ale také schnula, jen stromy se zdáli vedrem nedotčené. Slezli z koní, sundali jim postroje a nechali je vydechnout. Sedli si do stínu pod staré olše a hleděli na vysušené koryto.

"Vždyť je to jen potok a je suché léto," poznamenal stařec. Lehl si do trávy a unaveně zavřel oči. Cítil, jak stárne. Měl pocit, že ujeli víc jak deset kilometrů, ale moc dobře věděl, že tomu tak nebylo.

"No sázku jsi tedy vyhrál, co bys rád?" ozval se Tadeáš.

Stařec se usmál. "I kdybys vyhrál, tak bych se tady Dědouška nezbavil. Až moc mi přirostl k srdci."

"Sázka je sázka, tak co tedy?" nenechal se Tadeáš odbýt.

"Tak víš co Tade, zítra bys se mnou mohl zajet koupit čerpadlo. Voda ve studni klesla a budu muset koupit nějaké nové, silnější," promluvil po chvíli unaveně stařec.

"Dobře, platí," souhlasil jeho syn a taky se spokojeně uvelebil v suché trávě.

***

Zpátky vyrazili, až když odezněla největší vedra. Koně se zdáli živější a už se nemuseli tolik zastavovat. Lídu spatřili už z dálky. Seděla před stavením a vyhlížela je.

"Tade, vždyť mi mýho starýho úplně umoříš!" přivítala je, když k ní dorazili.

Stařec se na ní vyčítavě podíval a unaveně slezl z koně. "Řeka už vyschla taky. Jediné místo, kde zůstala voda, je naše studna. Tadeáš se mi nabídl, že zítra se mnou zajede koupit silnější čerpadlo."

Tadeáš mezitím odvedl koně do stájí, sundal jim postroje a dal jim napít. Všimnul si, že nádrž na dešťovou vodu byla již skoro prázdná a čerpadlo vypojené. Za ty roky, co tu s rodiči žil, tak se ještě nikdy nestalo, aby voda ve studni došla. Když před dvaceti lety kupoval s otcem čerpadlo, tak jej vybírali do hloubky deseti metrů. Udivovalo jej, že voda mohla tolik klesnout a stále se ještě neobjevilo dno. Nečekal, až otec přijde a pustil se do kartáčování své klisny. Nemusel čekat dlouho, brzy se objevil i jeho otec a pustil se do kartáčování Dědečka. Když byli hotovi, vyrazili přes dvůr do domu, aby se napili. Když procházeli okolo studny, tak se Tadeáš zastavil u zatížené cívky. "Už víš, jak je hluboká?" otázal se.

Starý muž zavrtěl hlavou. "Teď se pojďme napít a najíst, studna počká." Vstoupili do stavení a usadili se v rodinném sále. Lída jim přinesla večeři a nechala si vyprávět, co její manžel s Tadeášem dnes zažili.

***

Muži vyšli na dvůr až k večeru. Mírně foukalo a bylo příjemněji, než odpoledne. Zastavili se u studny a užívali si vlhký a chladný vzduch vzlínající z jejích útrob. Tadeáš se opřel o její okraj a zahleděl se do temné hloubky. "Co se vsadit, jak je hluboká? Ten kdo prohraje, tak zítra zaplatí to čerpadlo."

Jeho otec na něj pohlédl káravým pohledem. "Co je to pak pro tebe za výhru, když jí nikdy nic nezískáš. Sázka musí být výhodná oboustranně." Vzal odloženou cívku a začal si s ní pohrávat.

Tadeáš se najednou začal smát. "Tak dobře, ten kdo se trefí blíž, tak donutí Lídu jet na koni."

Stařec se také rozesmál, "Spíš se o to pokusí... dobře, s tím souhlasím. Jako malý jsem si vždy myslel, že je bezedná, tak tedy tipuji padesát metrů."

Jeho syn se odmlčel. "To myslíš vážně? Tolik to přeci ani být nemůže. Já tipuji maximálně dvacet metrů. Tak schválně kdo bude blíž."

Stařec začal upouštět provaz z cívky, dokud nenarazil na dno. Vytáhli jej a změřili délku odmotaného provazu. Naměřili osm metrů. Kámen na jeho konci byl však suchý. Vzali tedy jiný kámen a hodili jej do útrob studny, ozvala se rána a šplouchnutí.

"Jak je to možné?" ozval se Tadeáš. "Vždyť ten kámen byl suchý." Vzal si cívku od otce a spustil ji do studny. Obešel ji po obvodu, ale kámen se pokaždé zastavil v osmimetrové hloubce. Když však prudce provazem škubnul, tak kámen sklouzl a začal se spouštět hlouběji. Provaz se pomalu odmotával, dokud nebyla cívka prázdná.

"Jak dlouhý je ten provaz?" promluvil po chvíli mlčení Tadeáš.

"Myslím, že pětadvacet metrů. Měl jsem koupit delší..." Stařec se naklonil přes okraj a hleděl do temné hloubky. "Možná, že je vážně bezedná," poznamenal váhavě.

"Blbost, musí mít dno. Ale docela by mě zajímalo, proč se ten kámen zastavil na těch osmi metrech." Tadeáš začal opět provaz namotávat na cívku, ale když se dostal k oněm osmi metrům, tak se provaz zasekl. Škubnul jím tak silně, až jej přetrhl a z hlubin pod nimi se ozvalo tiché šplouchnutí. Když jej vytáhli, tak změřili, v jaké hloubce se namočil.

"Tak voda je jedenáct metrů hluboko." konstatoval suše Tadeáš. "To je tedy pěkná hloubka. Vůbec se nedivím, že to to čerpadlo nevytáhne a ani nevím, zda se vůbec prodávají takhle silná čerpadla."

Stařec si vzal cívku a šouravou chůzí ji vyrazil uložit do dílny. "Uvidíme, uvidíme," brumlal si pod vousy.

Setmělo se rychleji než včerejšího večera. Nebo jim to aspoň tak přišlo. Noc je zastihla, když seděli v sále a hráli karty. Místnost si stále držela něco ze svého obvyklého chladu a nikomu se nechtělo odejít do jiných létem rozpálených místností. Čas ale běžel neúprosně dál. Když se ozvalo vzdálené odbíjení půlnoci na věži blízkého kostela, tak se zvedli a šli spát.

***

Tadeáš vstal jako poslední. Jeho rodiče již seděli dole v sále. Lída tiše pletla a otec si četl noviny. První si jej všimla matka.

"Tade, už jsi vzhůru? Dnes máme mléko a vánočku. Chvilku počkej, trochu to to přihřeji" Vstala a odběhla do kuchyně.

Tadeáš si sedl ke stolu a začal si rozespale mazat vánočku máslem. "Uvažovali jste někdy o klimatizaci?" povzdechl si pojednou. Odpovědí bylo jen zašustění novin a tiché Lídino prozpěvování nesoucí se z kuchyně. Měl to tu konec konců rád, byla tu taková pohoda a vracelo jej to do dětských let.

"Tady je tvoje mléko, Tade," vyrušila jej z polospánku Lída.

Vzhlédl a poděkoval jí. Lída si sedla zpátky ke svému pletení a nastalo ticho, přerušované jen šustěním novin a rytmickým boucháním kovu o sebe. Tadeáš měl pocit, jako by tu seděl sám. Jeho zrak spočinul na malbě zpustlé pevnosti. Nikdy nepochopil, proč otec dal tolik peněz, za takovou mazaninu. Nikdy si ji moc neoblíbil, ale už sem po těch letech patřila. Dojedl a pohlédl na otce. Ten jen přikývl a vstal.

"Nezapomeňte se vrátit na oběd," vzhlédla k nim Lída od pletení.

"Však to není daleko," ujistil jí její manžel a vyrazili na dvůr.

Nasedli do Tadeášova auta a vyrazili na cestu. Pustili rádio a cesta uběhla jako voda. Brzy stáli před prodejnou, kam měli namířeno. Prodavač je ujistil, že bude stačit dokoupit druhé čerpadlo, které se umístí do studny a bude tlačit vodu nahoru. Vybrali novou hadici o délce dvaceti metrů, lanko o délce 50 metrů, když už šli k pokladně, tak se Tadeáš vzdálil a přinesl dvanáct metrů horolezeckého provazu.

"Co plánuješ s tím lanem? Snad se tam nechceš spustit?" vyptával se jej otec v autě.

Tadeáš se jen usmál a nastartoval. Nevydržel ale mlčet dlouho. "V noci se mi to rozleželo. Tebe nezajímá, co tam v těch osmi metrech je?"

"No mě spíš zajímá, kdo z nás byl blíž s hloubkou. Rád bych viděl Lídu na koni. Bys nevěřil, jak se ráno čertila, když jsem jí o naší sázce řekl." Zkusil jeho otec odvést téma pryč, ale z jeho hlasu byly stále slyšet obavy. "Hele Tade, já bych tam nelezl, je to fakt hloubka..."

"No doufám, že bude stačit tam jen spustit baterku. Ale jeden nikdy neví. Celou noc se mi zdálo o různých chodbách pod domem. Vždyť jsi nás tím krmil celé dětství. Vůbec bych se nedivil, kdyby tam něco opravdu bylo..."

Stařec se rozesmál. "Neříkej, že si ty pohádky ještě pamatuješ?"

"Ale jo, některé si pamatuju až moc dobře. Třeba tu o vodníkovi, který žije v naší studni." Oba se dali do smíchu. Brzy vjeli na dvůr, kde na ně již Lída čekala. Tadeáš zaparkoval auto hned vedle studny a šel se přivítat. Když Lída zmizela ve stavení, tak vytáhli cívku a opět na ni uvázali kámen. Pomalu jej spouštěli do studny a napjatě čekali. V oněch osmi metrech chvíli s provazem lomcovali, dokud se opět nezačal spouštět níž. Na dno narazili dřív, než odmotali něco přes polovinu cívky.

"Teda, ta mě určitě prožene..." konstatoval odevzdaně starý muž. "Vyhráls Tade!" Když provaz přeměřili, tak napočítali necelých třicet metrů. Pak uvázali na konec provazu Baterku a spustili jej opět do útrob studny. Stěny studny se zdály popraskané a z prasklin sálala temnota. Baterka se pomalu spouštěla níž a níž, dokud nenarazila na překážku. Nahlédli přes okraj a dech se jim zastavil. Byl tam ochoz. Chvíli baterkou točili, dokud si nebyli stoprocentně jistí. Na ochoz vedly dva otvory. Byly tak temné, že se zdálo, že nikam nevedou. Přesto tam byly. Ani jeden z mužů to neřekl nahlas. Jen hleděli do studny, dokud se neotevřelo okno a Lída je nezavolala na oběd.

U jídla mluvili jen velmi málo. Lída to vycítila a nesnažila se započínat rozhovor. Oba muži přemýšleli o nadcházející chvíli a ani si moc jídlo nevychutnali. Když dojedli, tak se mlčky vytratili na dvůr. Teprve až tehdy prolomil Tadeáš ticho. "Zvládneš popojet s mým autem?" Jeho otec přikývl. Tadeáš přivázal konec provazu ke kouli a dal otci klíčky od auta. Sám si provaz přivázal pod rameny a vyzkoušel, jeho pevnost. "Stáhni si okénko, abys mě slyšel a jeď pomalu." Otec opět přikývl. Vzal si od syna klíčky, nastartoval a odjel tak daleko, aby lano bylo napnuté. Pak začal couvat a jeho syn zmizel v nitru studny. Přišlo mu to jako věčnost, ale najednou uslyšel, jak na něj jeho syn volá. Zastavil, zatáhl ruční brzdu a doběhl ke studni. Tadeáš stál přitisklý ke stěně a svítil kolem sebe baterkou. "Jsou tu dvě chodby, jedna je zavalená, ale druhá vypadá bezpečně. Odvážu se a půjdu ji prozkoumat. Přijeď ještě blíž. Nechci se odvazovat tady na tom ochozu!"

Otec chvíli vyčkával. Ale pak se vrátil zpět do auta a pomalu přijel až k okraji. Opět zatáhl ruční brzdu, vypnul motor a přispěchal ke studni. Po cestě si všiml, jak je Lída pozoruje z okna. Určitě tam musela stát od samého začátku, přestože neřekla ani slovo, ale bylo na ní vidět, že má strach. Stařec ještě chvíli sledoval mizející světlo baterky, dokud se studna neponořila do své obvyklé temnoty.

Čas se vlekl a ze studny se přestaly ozývat kroky. Nastalo naprosté ticho. Starý muž napínal zrak a sluch jak mohl, ale marně. Ve studni bylo prázdno. Slunce jej pálilo a pot jej štípal v očích. Brzy přišla i Lída a bezmocně s ním hleděla do útrob temné studny. Netrvalo dlouho a začala svého syna volat. Zprvu hlasitě, pak už jen tiše opakovala jeho jméno.

Musely uběhnout více jak dvě hodiny, když Tadeáš vykoukl z druhého patra statku a zavolal na plačící rodiče na dvoře. "Pojďte sem, rychle! To budete koukat!" Ani nečekal, až mu odpoví a zmizel jim z očí.

Než stihli přijít, tak odházel ještě několik kamenů stranou a odhalil tak skryté schodiště vedoucí vedle komína. Vstup už byl tak velký, že se jím shrbený člověk mohl bez problémů protáhnout. Když spatřil ustrašené tváře rodičů, tak se chtěl omluvit. Lída však k němu přišla dřív, než stihl cokoliv říct a vlepila mu facku. Pak jej však vroucně objala, až málem vypustil duši.

Jeho otec stál stranou, dokud se jeho žena neuklidnila. "Mohl jsi aspoň zavolat, báli jsme se o tebe" přerušil ticho starší muž.

Tadeáš jako by ani neslyšel jeho slova. "Tomu nebudete věřit," začal nadšeně. "Ty schody vedou na úroveň ochozu ve studni. Po cestě jsem objevil rozlehlou místnost. Ležela v ní rakev nějakého bohatého šlechtice. Podél stěn tam leží truhlice plné šperků a zlata, koukněte!" S těmi slovy z kapsy vytáhl několik zlatých prstenů a mincí. "Musí to mít obrovskou hodnotu! Pojďte se tam taky podívat!" Strčil zlato zpět do kapsy a sehnul se, aby mohl projít otvorem ve zdi. Jeho rodiče však zůstali mlčky stát za ním. "Notak, pojďte, to musíte vidět!"

Starý muž však zakroutil hlavou. "Neruš klid mrtvých," začal váhavě. "Jejich zlato stejně štěstí nepřinese. Koukni na tu stěnu. Ten kdo postavil tento statek o té kryptě jistě také věděl a přesto cestu k ní zazdil."

Tadeáš nechápal. Vždyť měli na dosah nesmírné bohatství! Proč váhají? Chvíli hleděl na otce, pak na matku, ale bylo na nich vidět, že nyní jsou zajedno. Tadeáš stál v otvoru ve zdi a bojoval sám se sebou. Pohlédl do chodby a začal si hrát se zlatými mincemi v kapse. Pak se otočil k rodičům a sklopil zrak k zemi. Brzy nato začal beze slova skládat kameny, které dříve vyvalil na své původní místo. Ještě toho večera se rozloučil s rodiči a odjel k sobě domů.

***

Od toho dne se vracel na statek stále častěji a častěji. Rád sedával v jejich rodinném sále a sledoval obraz rozpadlé pevnosti. Až tehdy si uvědomil, jakou měl jejich statek hodnotu a začal si jej vážit. Když jeho otec zemřel, tak se sem přestěhoval i s celou rodinou. Staral se o stárnoucí matku a koně a cítil, jak jeho život získal dávno ztracenou hloubku. Ze získaných prstenů a zlaťáků zhotovil ceduli, do které vyryl slova: Dědictví rodiny Vlachů a připevnil ji na zazděný vchod do podzemí. Příběh o tajemné kryptě pod statkem se v rodině předával po mnoho dalších generací. Možná, že samotná legenda byla cennější, než všechno zlato uložené v podzemí.