Multivitamín
Prolog
Multivitamin by nás měl udržet zdravými. Myslím, že ano. Je schopen mnoha věcí. Nachází se skoro ve všem, kromě nás.
Nejsme šťavnatí jako hroznové víno nebo jablko, my jsme jen plni krve, která je v mnohých případech prolita za úplný..., doufám, že vám nevadí tenhle výraz, zřejmě už víte, co to bude za slovo, já třeba ho už mám nějakou dobu na jazyku, ale že bych ho nutně potřebovala napsat, když už ho vlastně víte, no já nevím. Mám ho napsat? Není to nutný, ne? No budu předpokládat, že jste jako já, tedy hovno. No teda, ne vy, já měla na mysli, že to prolití krve je na hovno.
Fajn, tak jsme si to vyjasnili. Krev, kterou někdo prolije, tím myslím, jako že někoho ten člověk, no jestli je to ještě člověk, zabije, jen tak, pak je to na hovno, ale ti co nikoho nezabijí a ani se na ničem takovém nepodílí, jsou v pohodě. Tak už to víte a já dokážu už psát, jen tak, hovno. Hovno.
Měli bychom preferovat také zdraví našich postav. Mě sice se líbí, když trpí, to zní fakt blbě, prostě prožívají dobrodružství, ale jim se tam třeba vůbec ani nechce. No když už nic jiného, tak aspoň ať je provází Bůh.
Balení
"Pane Bože! Cos to řekla? Přifařit je prý od fary? Děláš si ze mě srandu? Jsi snad úplně blbá? Bože! Vysvětlete ji to někdo!" naštvala jsem se, můj závěr zní tak, že každý to slovo musí znát.
"Hele Sofii, přifařit" přemáhám vztek a snažím se to říct klidně "znamená, když se člověk k dalším dvěma lidem, jako, no" přemýšlím.
"Tak mě napadá, přifaří?" řekne Sofii a začne se přihlouple smát.
"Zavři zobák, ne přifaří. Vetře! Tohle slovo snad už znáš, ne Sofii?" naštvu se a chci se začít hádat. Radka se začne smát a já ji probodávám vražedným pohledem.
"Jsi moc vážná, Kristýn, vždyť je to jen legrace!" řekne a začne se znovu smát. Nevím čemu, přece to není tak vtipné. Sofii se přidá a začne se smát jako debil, ten její smích fakt nesnáším. Vůbec se nehodí k ní a jejímu jménu. Sofie totiž znamená moudrá a ona moudrá být prostě nikdy nemůže. Tomu se začnu smát já, i když je to zlé, ale ona to neslyšela a všechny tři jsme zase v pohodě.
Chci jít spát, mám štěstí, že jsem v pokoji jen se Sofií a ta mi to umožní. Přece jen není tak špatná. Vlezu si pod teplou peřinu a šťastně se zavrtím. Usměju se blahem, nakonec škola v přírodě je fajn.
Radka už odešla za holkami. Zřejmě se zase budou na něco koukat. Kluci, všichni kluci jsou v pokojích v prvním patře a my jsme ve druhém. Štve mě to, takhle si neužijem legraci. Kluci jo, my ne.
"Budíček. Holky stávat, přeji krásné dobré ráno, za půl hodiny je snídaně" řekla učitelka a hned potom zmizela a probouzela pokoj naproti.
"Ne, ach jo!" ráno nesnáším, chci spát. Převlíkám se v tom příšerně chladném pokoji a chci zase zalézt pod peřinu.
"Sofii, stávej" řeknu. Neodpovídá, nevraživě se na ni zadívám. Ona je pořád v teple.
"Fajn, mě to vůbec nevadí, když přijdeš pozdě" řeknu uraženě, s tím, že doufám, že vstane a začne se převlékat.
"To spíš ty přijdeš brzo, máš pořád dvacet minut" řekne Sofii a leží dál. Naštvaně si odfrknu a jdu dolu. Je tam zima, ještě větší než u nás v pokoji.
Konečně, když přijde Sofii, nechci se na ni ani podívat, protože měla pravdu, čekala jsem tam fakt dlouho a moje nálada se zhoršila. Bohužel se zhoršila ještě víc, když Sofii byla jako vždy veselá a bezstarostná. To mě štve opravdu ze všeho nejvíc. Pořád se jen směje a nic neřeší, fakt nechápu, jak nám to klape. To ví jen Bůh, nebo si ze mě dělá taky srandu spolu se Sofií. Ale je pravda, že jako jediná mi rozumí, proto ji taky mám ráda. Před ní se nemusím přetvařovat a proto, je moje nejlepší kámoška.
Dopolední program je úplně na nic. Víte proč? Psaní deníčku, počítání něčeho, čemu nerozumím a zima okolo. Jo fajn takhle to zní romanticky. Ne běžte se vycpat, tohle totiž není román, jestli to nevíte, přestaňte číst.
Odpoledne je taky blbý, no, co byste čekali, řekněte, no řekněte? No co si myslíte, že něčemu zase nerozumím? Uvědomte si, že já nejsem Sofii. Nebo je mi zima? Zima je mi furt, to je normálka. Díky tomu, že mám pořád studený ruce, mi říkali ve škole, že jsem upír. A víte, co teď? Říkají mi...to nechtějte vědět.
Nevím, jestli bylo chladno, ale mě zima byla. A rozumět? No možná jsem hloupější než Sofii.
Tak jo, den byl fajn a to hlavně večer. Po večeři v jídelně, se lavice daly do dvou řad proti sobě a mezi nimi byly stoly. Řekla jsem si, do háje to bude zase nějaká hra. A byla. Byla to elektřina. Trochu jinak než jsem ji znala.
Moc mě bavila a z velké části proto, že kluci v té hře byli naprosto neschopní. Všichni jsme se nasmáli.
V noci jsme měli problém, Sofii měla zácpu. Samozřejmě že ona, já mám střeva v pohodě. To jako fakt, já nikdy nelžu. Museli jsme větrat a pak jsme umrzli a ráno jsme přišli pozdě na snídani. Ona se smála, jako vždycky. Já jsem byla naštvaná a hlavně na ni, a víte proč? Protože mě štve!
Na malou pauzu jsme se jako borci sešli (ti nejlepší, takže i já) a povídali si. Vznikl tam prazvláštní vztah. Jana a Josefínu spolu byste nikdy nedali. Jan je úchyl, nebo aspoň ze sebe dělá buzíka a Josefína je holka, co se ráda předvádí v tělocviku a dělá ze sebe drsnou. Prostě pěstí do huby, ne?
Tihle dva si usmysleli, že budou předstírat, že spolu chodí. Šlo jim to fakt dobře, dokonce Jan líbal Josefínu po ..., no to vám říkat nechci. Pořád ji objímal.
Debata byla ale příjemná, to snad bylo poprvé, co se naše třída bavila spolu.
Na trávníku před domem, se sešla zase jiná část lidí (včetně mě) byla to též sranda, protože tam byli učitelovy děti, Karel a Anička, které si troufaly na mého spolužáka Kryštofa. Byla sranda pozorovat, jak si nadskakují a začínají ho pošťuchovat pořád víc a víc. Všichni jsme se smáli, dokonce i Kryštof, ale omylem praštil Karla do hlavy a on se rozbrečel. A pak z pošťuchování přešel na přímé rány na choulostivá místa.
Jedna holka Verča, fakt super holka, zdá se mi milá, ale to dítě má asi do teď z ní trauma, protože mu dala facku a začala řvát, že se chová jak malej fakan a on pak zdrhl na strom, odkud ho musel odtahovat pan tatík učitel.
No je to super, mít přátele, spíše třídu, se kterou si rozumím. Vlastně i přátele.
Sofii je pro mě opravdu důležitá a já jí to chci nějak ukázat. Je večer a my jsme všichni zamířili do pokojů. Přišla jsem dřív než Sofii. Když přijde, ztrácím chuť ji něco říct, jen i o tu trošičku, že pro mě něco znamená. Protože je zase tak nedbale bezstarostná a ta bezstarostnost mě opravdu provokuje. Její smích mi trhá nervy a já jsem chladná jako vždy když jsem s ní. Míří k posteli, která mimochodem je manželská, a já na ní též sedím. Hraje si s mobilem a tak teda si otevírám knihu. Je v našem pokoji ticho, i když není ještě večerka. Pak se začíná Sofii smát a já si přeju mít sluchátka.
"Co je Sofii?" snažím se říct mile i když mi to nejde.
"Nic" řekne vesele. Otáčím se a odkládám knihu.
"No tak, řekni mi to" dotírám, chci vědět, proč mě ruší svým smíchem.
"No píšu si s kamarádkou o rady, jak sbalit kluka" řekne Sofii a po chvíli zvážní. Docela mě překvapila, protože není normální vidět Sofii vážnou.
"Co se děje" to už říkám opravdu mile.
"No, já nevím" váhavě skončila Sofii.
"Řekni mi to, já ti pomůžu" říkám a myslím to vážně.
"Prostě, líbí se mi Kryštof" dostane ze sebe Sofii. Podívá se na mě, když jsem v ohromném údivu.
"Žádnej komentář a nesměj se mi" straní se hned Sofii a já ji ujišťuju: "Neboj, proč bych se ti smála?".
"Já nevím, Kristýn, pomůžeš mi?" zeptala se mě Sofii prosebně.
"Jasně" usmívám se a jsem ráda, že mi důvěřuje. Důvěrná chvilka končí, když někdo zaklepe na dveře a obě se lekneme.
"Děvčata večerka, přeji dobrou noc" sdělí nám učitelka a zjišťujeme, že máme problém, ještě jsme se neosprchovaly.
Hrnem se do sprchy, jedna po druhé. Pak si leháme do postele a chvilku si ještě povídáme.
Ráno je pěkné, vrtá mi hlavou, dokud nezaklepe učitelka na dveře. Nemám ráda budíček. Protočím panenky, když se dveře otevírají a poslouchám, že za půl hodiny je snídaně.
Sice je snídaně, ale dobrá nálada se mě drží. Oblékám se a čekám, až se oblékne Sofii. Společně jdeme dolů a ani tam moc dlouho nečekáme. Dopoledne je stejné jako vždy a tak i já začnu být jako nervózní. Máme přestávku a se Sofii začneme plánovat náš hon na Kryštofa.
"Takže jak to uděláme?" ptá se mě Sofii.
"No, musíš na sebe upoutat pozornost, aby se tě všil" přemýšlím nahlas. Sofii se zamračí.
"To se ti snadno řekne, ty pozornost upoutávat nemusíš!" odsekne Sofii.
"Já se ti snažím jenom pomoc!" řeknu uraženě.
"Jo, jo fajn" řekne na smířenou Sofii. "Takže" začínám znovu, "víš co, vymysli si svůj způsob, jak někoho upoutat, v tvém případě Kryštofa" říkám, ale doopravdy moje fantazie je na mizině.
Sofii je nahraná, ale ne nadlouho, vždyť škola v přírodě ještě neskončila.
Nevím proč, ale ráno jsem vstala dřív než Sofii a rovnou jsem šla na snídani. Když už snídaně začala, Sofii nikde, což bylo podezřelé. Po snídani, když jdu do pokoje po schodech do druhého patra, potkávám Sofii totálně převoněnou a s neobvykle vlnitými vlasy, zřejmě čekající na Kryštofa, aby ji zahlédl v plné ... odpudivosti. Vedle ní nedočkavě stály Klára a Petra. Přešla jsem ji, jelikož jsem pochopila, že to řekla i jim a že ony ji teď laskavě chtějí pomáhat sbalit kluka.
Zavřela jsem se do pokoje a slibovala si, že Sofii nepomohu, jelikož už našla skvělou náhradu. Ironie. No těším se, až mi bude vyprávět, jak se tvářil Kryštof.
Nemám co dělat je volno, a sice nic nedělám a i když mě to nudí, přeju si, aby nepřestalo, protože nechci hrát zase nějakou hru. Nic mě nezabaví, chvíli si čtu, ale nevnímám, pak kreslím a u toho zívám. Nakonec ležím na posteli a ponořuju se do fantazijního příběhu, který jsem už stokrát prožila.
Do pokoje vtrhne Sofii celá veselá a poslouchá Klářiny poslední rady. Snažím se Sofií ignorovat, ale nejde to, nelíbí se mi, že jí to možná vyšlo a ještě k tomu ta slepice Klára.
"Ach jo, svět se prostě neobejde bez těch kdákajících slepic" uvažuji.
Konečně jsem se Sofií jen já. Sofií si sedne na postel a pořád se usmívá.
"Tak co?" ptám se a ze dvou důvodů otráveně. Za prvé, musela jsem debatu začít já a za druhý, čekám pro mě negativní odpověď.
"Vůbec si mě nevšiml" říká Sofií, ne moc nadšeně.
Cukám sebou, tahle odpověď mě zarazila. V duchu se ozve můj super přející hlas "Hmm, co bys prosím tě čekala?!" teď jsem pěkně zlá.
"Ale, to je mi líto" ozvu se nakonec.
"Aaaa...to nic, zkusím to zítra" odpovídá už trochu veseleji Sofií. "To jako fakt, myslela to vážně!" bleskne mi hlavou.
"Jo vážně? Tak hodně štěstí!" říkám.
"Díky" směje se Sofií.
Aspoň, že nemá super sílu a nemůže mi číst myšlenky, to by se mi nevyplácelo.
Zvonění zvonečkem mnou projelo jak blesk a naježili se i všechny chlupy, když jsem pochopila, že pauza skončila.
"Nééééé" sténavě jsem ze sebe vydala a postavila se na odchod.
"Sofií, jdeš ne?" ptám se u dveří.
"Jo ale proč sténáš, já se celkem těším" řekne Sofií a míjí můj zkamenělý obličej.
"Kdo by se netěšil sakra, když má ve skupině kluka, do kterého je blázen!" potichu poznamenávám za jejími zády.
Po nekončící hře na celé dopoledne jsme konečně po obědě měli znovu chvilku na psychické připravení na další hru. Když jsem ale zahlédla jak někteří kluci a holky jdou si zahrát ven přehasku šťouchla jsem do Sofií, jelikož tam byl i Kryštof, aby si s nimi šla také zahrát.
"Je to tvoje šance" šeptla jsem ji do ucha.
"No jo" sykla na odpověď a už se k nim připojila.
Z lavičky jsem je pozorovala a byla to sranda. ...do chvíle kdy nezazvonil zvoneček.
"Ne ne ne ne ne další hru ne" sténám, ale nikdo mě neslyší, protože nikdo neumí číst myšlenky.
"Hnusnej oběd, kdo má jako jíst ryby. Blé!" nafoukla jsem se nad jídlem a polovina zmizela v koši. Měla jsem štěstí, že je večer a mám volno, jen volno (doufejme).
Nechtěla jsem se ale nudit a tak jsem si přátelsky povídala se Sofií.
"Kryštof je tak úžasnej, dokonce mám jeho fotku, koukni hele je tam tak roztomilej" rozplývala se Sofií nad fotkou a strkala mi ji pod obličej. Málem jsem se začala smát, bylo to tak hustý pozorovat Sofií jak se chová.
"Hm, sluší mu to tam" potvrdila jsem ji to.
"Týjo a vidělas jak v polovině přehasky si sundal triko?" Ptala se nadšeně.
"Jo" přitakala jsem.
"Ten je tak boží!! Ty jeho svaly! Aaaa" nemohla Sofií z Kryštofa a já si uvědomila, že s kluky jsme na to všechny holky stejně.
"Takže se ti na něm líbí svaly a co dál? Ještě něco?" smála jsem se a dotíravě ptala.
"No, má krásný kudrnatý hnědý vlasy a úžasnej úsměv! Ten, ten je tak boží..." Zasnila se Sofií.
"Jo, boží úsměv a co dál?" moc mě to těšilo.
"Ten úsměv...Aaaa, na ten snad nikdy nezapomenu! Pak má hezký oči a moc hezky se chová k dětem a je milej, ohleduplnej, vtipnej, umí hrát fotbal, přehazku, je oblíbenej a je romantickej!" vychrlila ze sebe Sofií.
"Wow, no tak to ho musíš mít hodně ráda, když o něm víš tolik věcí" řekla jsem obdivně a s pohledem na Sofií jsem se začala smát a lehla jsem si na postel.
"Kristýn? Nemohla bys..." Sofií načala a já se na ní tázavě zadívala "nemohla bys mi Kryštofa nakreslit?" zeptala se váhavě, ale nedočkavě.
"Jo, tak mi dej tu fotku" odpověděla jsem.
"Díky, díky jsi úžasná" radovala se.
"No tak, vždyť to nic není. Na jakej ho chceš formát?" ptala jsem se.
"Co největší" zapředla Sofií. Stiskla si ruce a modlila se ke Kryštofovi.
"Takže A4 větší tu nemám" nabídla jsem ji.
"Jasně" odpověděla Sofií a dál se modlila ke Kryštofovi. Nechala jsem ji zasněnou a po dlouhé době jsem ten den usínala velmi šťastná.
Kryštofovu podobiznu jsem vysmolila mezi snídaní a obědem. Sofií se z ní tak radovala, že snad celou odpolední pauzu ho měla přitisknutého k srdci.
Někdy mi připadá jako dítě, ale zas jindy se chová tak dospěle a pokaždé je sní legrace. Já nevím, jsem fakt na ní někdy hodně hnusná, ale pořád ji mám tak ráda. Ona a spoustu mých nepříjemných nálad nemůže to jen ta její bezstarostnost, ach ta mi dělá problémy. A taky vždy když jsem s ní, si připadám chytře já nevím, jak to dělá, ale je to tak.
Další hra a další večeře s rybou mám fakt blbou náladu. Není možný mít rád ryby vždyť je to hroznej hnus. Nejhorší však na světě jsou žvýkačky. Lepivý, mokrý hnusně tvarující se, bez chuti žvýkačky. Jedna spolužačka dala Sofií žvýkačku, já se snad pominu aaaaa! Mám důvody, proč jsou odporný, po chvíli ztratí chuť, jejich tvar je nechutnej a ten kdo má žvýkačku na 60% bude mlaskat, což je další věc, kterou na světě nejvíc nenávidím.
Mám zas nevrlej pohled, tvář a celá jsem vlastně teď nevrlá ke všem (kromě kluka kterého mám ráda).
"Kristýn, hele..." nedořekla Sofií.
"Co je?" otráveně jsem ji skočila do řeči.
"Nic" přestala mluvit a v pokoji zůstalo hrobové ticho po celou dobu až do rána. Ta ryba za všechno může, určitě.
"Je čas stávat dámy" probudila nás učitelka. Neochotně jsem vylezla z postele.
"Do pytle" zaklela jsem, když jsem si navlékala prochladlé oblečení. Sofií jsem nechala v pokoji ještě spát a na snídani jsem přišla jen tak, tak. Sofií snídani nestihla. Je smutný, že zrovna to mi náladu zlepšilo. Když zrovna učitelé podruhé probouzeli mou spolubydlící.
Na pokoji před dopoledním programem jsem navázala debatu se Sofií.
"Sofie, musíš s Kryštofem mluvit, zíráním na něj těžko uděláš dojem a těžko si tě všimne!" začala jsem poučovat.
"Nevím jak s ním mluvit!" řekla.
"Normálně, přijď za ním a zeptej se ho na něco, nebo se s ním o něčem poraď!" poradila jsem.
"No tak jo, zítra to zkusím. Ale bude to trapný!" řekla nervózně.
"Nebude, jseš přece s ním v týmu" uklidňovala jsem jí.
"Fajn, zítra to zkusím" řekla už jistěji a pousmála se na mně.
Podívala jsem se na mobil a bylo už po deváté.
"Musíme jít, už začala čeština" oznámila jsem otráveně.
Druhý den ráno jsem dostala dopis. Byla jsem na pokoji sama a tak jsem ho horlivě otevřela. Stálo tam: "Líbíš se mi" Kryštof.
A za chvíli někdo zaklepal na dveře...no, tak čau!
Tristia