Lucerny
Chci se vydat na cestu.
Pojedu na Brdy, máme volný pátek a já chci na tremp. Mohl bych se zeptat Karla, jestli by nechtěl jet se mnou.
"Mami, půjdu za Karlem." "Dobře." Bydlí jen přes ulici, proto jsem si na sebe nevzal ani mikinu. Zazvonil jsem na něho a čekal se zakloněnou hlavou, jestli je doma. Vykoukl z nejvyššího patra a já se ho zeptal, jestli by nemohl sejít dolu. Nevypadal nijak nadšeně, ale mě to zatím neodradilo a tak jsem čekal, až sjede dolů. Konečně otevřel dveře a s úsměvem mě zdravil.
"Hele, nechtěl bys se mnou jet z pátka na sobotu na tremp?" Chvíli vypadal zaskočeně, a tak jsem jen čekal, co mi řekne. "Jo moc rád s tebou pojedu, hlavně že tě to dostane od počítače a wowka." Usmál se a zeptal, jestli už mám nějaký plán, kam bych chtěl jet. "Myslel jsem, že bychom jeli ze Smícháče přes Zadní Třebáň do Radouše. Tam bychom vystoupili z vlaku a došli ke Smaragdovému jezírku. Asi bychom spali u nás v Hobitíně, ale mohli bychom se stavit na Studenym vrchu na jídlo. Potom v sobotu bychom asi došli do Dobřichovic a vlakem domu." "OK. V kolik bychom vyrazili nebo v kolik jede vlak?" "Koukal jsem se, v kolik jezdí, a nejvíc se mi líbil spoj, který ze Smícháče odjíždí v deset deset. To bychom mohli být tak kolem poledne u Smaragdového jezírka." "Takže tak v deset na Smícháči?" "Jo to by šlo." Rozloučili jsme se a já šel zase domu.
Pátek se blížil a já se nemohl dočkat. Bylo toho tolik, co jsem chtěl s Karlem probrat. Začal jsem si balit batoh. Dopředu jsme se domluvili, že já obstarám něco k jídlu na pátek a on zase na sobotu. Já vezmu plachtu, na které budeme spát, Karel zas vezme plachtu, pod kterou budeme spát. Jinak jsem si zabalil takové ty obvyklé věci, jako je třeba kartáček na zuby, který nikdy nepoužiji, náhradní oblečení se stejným osudem a pár dalších zbytečností.
Je páteční ráno a já se vydal na nádraží. Přijel jsem dřív, a tak jsem musel pár minut čekat. Koupili jsme si lístky a přešli na nástupiště, kam vlak přijel, a celé nástupiště se začalo hrnout dovnitř. Nastoupili jsme do už tak plného vagonu, takže jsme se jen postavili kousek od dveří a rozmlouvali o škole. Průvodčí měl spoustu práce, tak nás přešel velice rychle a pokračoval dále. V Zadní Třebáni jsme rychle přestoupili na motorový vláček, ve kterém jsme si již sedli, a vydali se s ním na cestu k Plešivci.
Počasí bylo nádherné a natěšení jsme vyšli směrem na Smaragdové jezírko. Cestou k lesu jsme viděli malý kostelíček, prošli jsme kolem dvou hospod, a dokonce jsme obcházeli jedno fotbalové hřiště a až pak jsme se konečně dostali do lesa. Jsou tu převážně jehličnaté stromy, ale čím blíž jsme byli ke Smaragdovému jezírku, tím více se nám ukazovalo listnatých stromů, a to hlavně bříz. Samotné Smaragdové jezírko je ohromné zklamání, celé zelené a hrozně zarostlé, ale okolní příroda je nádherná. Vykukuje tu zpod hlíny spousta kořenů, sem tam nějaké balvany a hlavně ten klid. Všechna větší města jsou daleko odsud a na blízké železnici jezdí vlaky jen zřídka. Cestou jsme potkali pár houbařů i pejskařů, ale trempy žádné a u Smaragdového jezírka také nikdo nebyl. Celou cestu sem mi Karel povídal o své knize a světě v ní. Bylo to velice zajímavé, ale já mu chtěl také převyprávět svůj příběh a nedostal jsem od něho žádnou možnost. Byl jsem z toho trochu rozmrzelý, proto jsem ho poslouchal jen napůl.
"Karle, vidíš tamhle ten modrej stín?" Ukázal jsem přes jezírko na druhou stranu a přerušil tak jeho monolog. "Hele, vidím. Co myslíš, že to je?" Karla evidentně nijak neurazilo moje přerušení, za což jsem byl vděčný, a plně se soustředil na stín. Modrý a průhledný pán středního věku tam stál a koukal se na něco o pár metrů nad námi. Měl na sobě dlouhý plášť s holí v ruce, veliký klobouk a u nohy velkého psa. Vypadal jako doktor John Watson ze Sherlocka Holmese se svým psem. Tuto svou domněnku jsem sdělil Karlovi a on mi ji potvrdil.
Cestou na Studený vrch jsem se konečně dostal ke slovu. Velice vášnivě a zapáleně jsme s Karlem debatovali o filmech a po dvou hodinách jsme došli k závěru, že jeden z nejlepších filmů a zážitků pro nás bylo, jak jsme spolu byli v kině na Postradatelných, díl druhý.
Na Studeném vrchu je rozhledna s takovou malou hospůdkou dole, kde prodávají pití v lahvích a kousek vedle opékají klobásy. Každý jsme si dali po jedné klobáse a jednoho lahváče. Byla to lahůdka, hlavně ta klobása a my stále měli dost času. Do našeho tábořiště nám zbývalo necelých pět kilometrů a my měli ještě tři hodiny do úplné tmy. Tak jsme si vylezli na rozhlednu. Vstup nebyl drahý a za ten rozhled to stálo, viděli jsme až na Karlštejn.
Pak jsme si koupili nějaké pivo na večer k táboráku, přemýšleli jsme i o klobásách, ale to jsme zavrhli kvůli vlastním zásobám jídla. Na Hobitín, kde jsme se chystali přespat, jsme se dostali o hodinu později a za další půl hodinu jsme měli postavený přístřešek a rozdělaný táborák. Debata se vrátila zase k našim knihám a já dostal možnost pochlubit se svým příběhem. Uspokojilo mě to a pivo rozesmálo, tak jsme měli velice veselý večer se vším všudy. Jídla jsme měli dosti, pití taky a o zábavu jsme se s Karlem postarali bravurně. Byli jsme vzhůru dlouho a spát jsme šli unavení, a tak usnuli jsme skoro ihned a bez jakýchkoli problémů.
"Probuď se. Dělej" lomcoval mnou Karel. Všude byla tma a já měl pocit, jako bych měl po celém těle zavěšená závaží. Byl jsem skoro mrtvý únavou, a než jsem se dal dohromady, trvalo to skoro pět minut. Karel mě neustále pobízel, ať přidám a hlavně ať jsem zticha. Nemohl jsem spát ani dvě hodiny, protože nad ohništěm bylo stále teplo a uhlíky byly to jediné, co jsem v danou chvíli viděl. Plahočil jsem se za ním, několikrát jsem se při tom přerazil, až k okraji plošiny. Byl tam prudký svah dolu, který se o pár desítek metrů níž zase vyrovnal. Právě tam někde vedla cesta, co jsem si tak pamatoval, která teď samozřejmě nemohla být vidět. Po celé délce cesty, kam až jsme mezi stromy byli schopni dohlédnout, se táhlo procesí lidí. Plahočili se po cestě ve dvou, třech i čtyřech a zhruba každých deset metrů se ve vzduchu okolo nich vznášely veliké lucerny. Dav se pohyboval tempem luceren, které jako by neseny neviditelnou rukou, se pohupovaly v rytmu jejich kroků. Rázem jsem zapomněl na svou únavu a fascinovaně hleděl do světla luceren vedle průvodu, který neměl konce. Lidé v průvodu byli rozmanití ve všech směrech. Mísili se mladí lidé, starci, děti, ženy i muži byli oblečeni podle různých dobových mód, měli různé styly chůze i jazyky, ale vypadali, že si rozumí. Nevím, k čemu bych to přirovnal, lidé šli ochotně a neodmlouvali, ale bylo na nich vidět, že jsou nuceni. Mluvili mezi sebou naprosto přirozeně, občas se někdo zasmál a někteří byli do svých rozhovorů opravdu pohrouženi. Ale i to bylo nějaké nucené, jako by to bylo celé fraška. Nikomu se nikam nechtělo, ale všichni šli. Neviděli jsme začátek průvodu, ale nejspíš vypadal jako konec, který jsme viděli, celý průvod uzavíral muž s lucernou v ruce, který občas pohlédl vlevo a vpravo, byl zasmušilý a s nikým si nepovídal. Šel středem cesty s lucernou zvednutou na úroveň své hlavy, kapuce mu kryla celou tvář a měl přes sebe přehozený silný kabát, stvořený přímo do nepříznivého počasí.
Zůstali jsme na svých místech ještě dlouho po tom, co se průvod ztratil mezi stromy. Asi po půl hodině jsme se s Karlem zvedli, zabalili si své věci a bez jediného slova opustili tábořiště. Sešli jsme sráz na druhé straně, došli na silnici a vydali se dál, jak jsme měli v plánu pro následující ráno. Plahočili jsme se jako šneci, a proto jsme na blízký vrcholek dorazili až ráno. Tam jsme již doopravdy klesli k odpočinku. Uklidněni světlem a teplem rána jsme seděli na trávě a snídali. Konečně jsme se rozmluvili a i dokonce smáli, bylo nám dobře a utahovali jsme si z minulé noci. Oba jsme začali předpokládat, že se to vlastně ani nestalo a že jsme měli jen chvilkovou halucinaci, kterou mohla vyvolat nadmíra piva, kterého jsme včera zas až tolik neměli. Pak jsme najednou oba strnuli s pohledem na dva modré stíny přicházející k nám z lesa. Nepohnuli jsme se a ani nijak nekomunikovali, jen jsme čekali, až muži přistoupili k nám a přisedli. Jeden byl mladý, ne o moc starší než my dva, oblečen v džínech s tričkem. Starší muž vypadal, jako by byl z jiného století, a jeho mluva to jen potvrzovala. Byli v šoku a nový příchozí nikam zvlášť nepospíchali, takže se na dobrých deset minut rozhostilo naprosté ticho.
"Jmenuji se Martin a můj přítel Petr. Přišli jsme s vámi uzavřít dohodu. Petr by si s vámi měl více rozumět nežli já, proto s vámi bude vyjednávat spíše on nežli já," začal starší z obou příchozích. Mluvil velice pomalu a rozvážně, nikam nepospíchal a svého partnera tímto prohlášením velice překvapil. "My bychom vás rádi požádali o jednu službu. Jestli by nebylo možné, abyste zítra v noci byli na tom samém místě jako minule a nesfoukli všechny lucerny kolem našeho průvodu." Starý muž jen přikyvoval při mladíkových slovech a mladík se přihlouple usmíval, jakoby před vidinou brzkého zbohatnutí. Stařík byl sebejistý a klidný, seděl a pozoroval nás velmi vyrovnaně, skoro až nepřátelsky, kdežto mladík byl nervózní, bylo to slyšet v jeho hlase, bylo to vidět v jeho chování, jako by to z něj přímo sálalo. "Co přesně po nás chcete?" zeptal jsem se natvrdle. Přejížděl jsem pohledem z jednoho na druhého, protože jsem tak úplně nevěděl, s kým jednám. "No, potřebujeme zhasnout ty lucerny." Mladík měl skoro namále, aby se nerozkřičel. Nebyl hysterický ani přecitlivělý, jen prostě nevydržel takové napětí, které si sám navodil. "Takže, vy jen chcete, abychom vám sfoukli lucerny z toho průvodu, který jsme včera viděli. Proč to po nás chcete?" zapojil se do rozhovoru i Karel a vedl svůj dotaz přímo na starce, ale ať se snažil sebevíc, stařec se do rozhovoru nechtěl nijak dál vměšovat, tak nám odpověděl mladík. "Ty lucerny nás drží u sebe, jakmile je někdo z živých lidí zhasne, tak my budeme moc jít, kam se nám zachce. Zhasnout jdou, ale jen v noci vedle našeho průvodu a dokážou to jen živá stvoření. Pokoušeli jsme se přemluvit různá zvířata, aby nám pomohla, ale ta se prostě moc bojí ohně a my musíme chodit tam, kam jdou lucerny." "A jak to že tady teď teda oba dva můžete sedět?" Přispěl jsem se zase duchapřítomně do rozhovoru. "Protože my jsme trochu speciální, my jsme takzvaní nosiči, naše úloha je nosit lucerny tam, kam chce jít lid, ale jakmile nám skončí určená doba, tak můžeme odejít a lucerny začnou chodit jednu trasu stále dokola." "Nám se nic nestane? Můžete nám něco udělat?" zeptal se Karel. Mladík se místo odpovědi natáhl a vrazil nám facku, normální facku, která nádherně pleskne při dotyku s kůží oběti. Ale žádné plesknutí se neozvalo. Jeho ruka námi projela jak nůž máslem a my nepocítili ani závan větru, prostě nic. "Aha, a můžete nás nechat si to rozmyslet?" zeptal jsem se, jakmile můj údiv s překvapením spal. "My vám stejně nikam neutečeme, tak pokud nám chcete pomoci, tak prostě buďte na stejném místě jako minule a pokud ne, Bůh vás zatrať," ukončil svůj rozhovor mladík, zvedl se, pomohl svému společníkovi na nohy a vydali se zpátky do lesa.
Po několika desítkách minut mlčení jsem se zeptal Karla, co s tím chce dělat, a on mi odpověděl, že ještě neví. Chvíli jsme o tom oba dva přemýšleli a chvíli o tom debatovali, ale k uspokojivému závěru jsme se stejně nedostali. Skončili jsme na tom, že se tam vrátíme a přespíme tam další noc, ale jestli budeme vzhůru, jsme zatím nevěděli. Báli jsme se, co nám mohou ty lucerny udělat, něco takového v žádné knize nebo filmu nezůstává bez odplaty. Později večer nás toto téma již unavilo a začali jsme si zase myslet, že jsme znovu v našem poblouznění a nic z toho se skutečně nestalo. Tak jsme tam seděli u ohně, opékali si jídlo, které nám ještě zbylo, a chtě nechtě čekali na začátek průvodu. Zůstali jsme vzhůru dlouho a spát se nám nějakým zázrakem ani nechtělo. Uviděli jsme začátek průvodu, byl to nádherný, koňmi tažený kočár o dobrých dvacet metrů před průvodem.
Moc dlouho jsme se již nerozmýšleli a slezli jsme sráz dolů na cestu. Sfouknutí lucerny bylo překvapivě snadné, skoro jen stačilo otevřít dvířka a ona zhasla sama. Byla to práce na dlouhou dobu, a jelikož jsme každý stáli na opačné straně cesty, ani jsme spolu nemohli moc mluvit. Jdoucí kolem si nás vůbec nevšímali a ti, kterým jsme lucerny zhasli, průsvitněli a mizeli. Konečně jsme se dostali ke konci průvodu, kde k nám přicházel nosič. Došel k nám, podal nám lucerny, každému jednu, a prošel kolem nás dál. Tyhle dvě lucerny zhasnout nešly, ať jsme se snažili sebevíc. Podívali jsme se na se sebe a zděšením jsme řvali, ječeli a brečeli. Byli jsme modří.
Proxy
Více od tohoto autora zde: https://short-stories73.webnode.cz/blog/