Posadil jsem se ke svému počítači a zmáčkl play.

Láska na první pohled. Šel jsem ven a v parku jsem zahlédl ženu tak krásnou, až jsem na kratičký moment oněměl. Zamiloval jsem se do ní okamžitě. Přistoupil jsem k ní, pozdravil, představil se, sedl vedle ní a začal jsem s ní hovořit. Byla dokonalá a já byl uchvácen. Při loučení jsem jí navrhl, jestli by se mnou nezašla na večeři. Usmála se a řekla, že as největším potěšením. Určili jsme čas a každý se vydal svou cestou. Následující den jsem byl celý jao na jehlách a když konečně přišla ta chvíle, vydal jsem se na setkání se svou láskou. Večer byl příjemný a přímo stvořený pro dvě malé hrdličky ztracené jeden ve druhém a ve městě, tak jsme se dostali i na místa, o kterých jsem ani netušil. Rozmlouvali jsme a hleděli na sebe tak upřeně až nás nohy zavedly na Petřín. Tam přišla ta pravá chvíle, abych ji požádal o ruku, tak jsem vytáhl prstýnek, který mi svěřila máma, a poklekl na pravé koleno. Podíval jsem se jí do očí a pronesl ta slova.

Svatba sice nebyla velkolepá, protože jsme oba neměli moc příbuzných, ale žili jsme potom šťastně až doseti.

Film skončil a já vyšel plný různých pocitů ven. Takhle to dál nejde, musím si někoho najít. Půjdu ven se projít, nakoupím si a třeba cestou někoho potkám.

Venku bylo krásné počasí a do obchodu to bylo daleko. Čekala mě hezká procházka, při které jsem se mohl oddávat svým snům. Najednou jsem zachytil pohled jedné ženy, podíval jsem se jí do očí a strnul na místě. Přistoupil jsem k ní a oslovil ji "Dobrý den, slečno." Usmála se, pokynula hlavou a řekla "Dobrý, smím se zeptat, čemu vděčím za vaši pozornost? Ráda bych se tu totiž naučila na test ze zemáku." "Já jsem se zamiloval, slečno." "Opravdu? A do koho? Snad né do tý starý báby co sedí za náma?" "Haha, né do ní opravdu né, ale do Vás. Mé jméno je Petr." Vysekl jsem před ní poklonu a měl úplně jasno. Jsem do ní zamilovaný až po uši. "To mi teda lichotí. Dobře, já jsem Barbora. Tak se třeba posaď." Posadil jsem se před ní a utonul v jejích očích. "Co? To jsi nikdy předtím neviděl oči?" "To ano, ale né tak krásně zelené jako ty tvoje, Barboro." " Vy jste šílenec, ale líbíte se mi. Bydlíte tu?" "Jasně, tady kousek odtud. Ty tu taky bydlíš někde poblíž?" "No, já sem musím dojíždět expresem, ale netrvá to ani pět minut. Je to tu hezký a klidný. Takový to v centru nikdy nebude." "Jo to asi nebude." "Vždycky si sem vezmu svačinu a učení a trávím tu spoustu času." "Tos mi připomněla, že mám celkem hlad. Nechtěl bys jít se mnou na jídlo? Zvu tě." "Jo proč ne?"

"Miluji tě, Barboro." "Já tebe taky, Petře... Co budeš dělat dneska večer? Nechtěl bys mě třeba doprovodit na nějakej film v kině?" "Samozřejmě, na co bys chtěla jít?" "Co třeba nějakou romantickou srtačku?" "Ne to ne... Jo už to mám. V kině jsou teď Avengers, tak bychom mohli jít na ně." V tu chvíli nám přinesli jídlo, pro mě přírodní řízky s hranolky a salátem, Barboře přinesli smažený sýr s bramborami a k tomu majonézu. "Pane číšník, mohl byste tady slečně přinést Rulandské bílé a mě Modrého portugala. Děkuji."

Pči našem odchodu z restaurace začalo slabě mžít, tak jsme se vydali podél řeky. Jak jsme tak procházeli městem, držíce se za ruce, dojdeme na most, a tam pod sousoším ženy a muže v Evině rouše se objímající, zastavíme a pozorujeme panoramatický západ slunce, které se potápí v dáli do řeky, nad kterou stojíme. Objali jsme se a hluboce a dlouze políbili.

Do kina jsme došli tak akorát na čas, film nám začínal za deset minut a my měli čas si koupit občerstvení, coca-colu, popcorn (či jiné pochutiny). V sále nebyl skoro nikdo a my se posadili doprostřed hořejší poloviny, nandali si brýle a čekali na 3D zážitek.

Hulk ve své zelené podobě rozmlátil i super velké, mimozemské a obrněné želvy. Pan Starkse svým oblekem, zvaný Iron Man, se super novými zbraněmi. Captain America, vždy tak namyšlený a svalnatý, vždy se svým věrným štítem, který odrazil i úder Thórova kladiva. Thór, germánský bůh blesku a hromu, který vždy věřil lidem a klidně by pro ně i zemřel. Agentka Romanovová se svými rudými vlasy a hmaty tak důmyslnými, že pod jimi podléhají i bohové. Ti všichni tvoří program Avengers, který má za úkol zastavit Lokiho. Nikdo nikomu nevěří, sami mezi sebou se málem zabijí a sjednotí je až otevření tunelu a příchodu mimozemských válečníků.

Vyšli jsme ze sálu, vyhodili obaly od jídla a pití a vydali se ven na čerství vzduch. Venku byl srocený dav a dokonce i jedno policejní auto. Šli jsme se podívat blíž. Museli jsme se prodrat davem, což bylo dosti obtížné, abychom viděli, jak proti sobě stojí skupinka výstředně oblečených lidí, jako by šli na maškarní za germánské bohy, a proti nim stojí černoch jen s injekční stříkačkou. Policista ležel uprostřed mezi nimi v bezvědomí s menším kladivem poblíž hlavy. Germánští bohové měli roztodivné zbraně, jako například kladiva, meče, kopí, luky, štíty, biče, srpy, a dokonce i kosy. Bylo jich v hloučku aspoň deset. V tu chvíli se ke mně černoch z nenadání přiblížil a vpích mi tu jeho strašidelně velkou injekci do krční žíly. "Promiň, ale budu potřebovat pomoc s těmito Ásgarňany. Prosím, nedělej blbosti, jinak tě budu muset taky zlikvidovat."

"Áaaaaaaaaaaaaaaaaaa..." Jinak to nešlo, bolelo to totiž jako čert. Kdo by se mi taky divil, má postava začala růst, narostl jsem dobrých dvacet čísel, mé svaly se zvětšili tak, že jsem vypadal jako Schwarzenegger a síly měl jak Hulk. Tričko na mě praskalo a pásek jsem musel odhodit. "A co se jako teď bude dít?" Stál jsem a pozoroval nepřítele. "Prostě je bij, řezej, sekej a tak dál. Teď to všechno umíš líp než já." V tu chvíli se na mě rozeběhl první Ásgarďan a já ho sejmul tak silně až odletěl někam za hlouček čumilů, zbyl tu po něm jeno štít. Vzal jsem ho do ruky, a jo by mě popadl nějaký amok, jsem zařval a hnal se na ně. Sejmul jsem asi dva další, než se rozutekli z dosahu. Černoch mezi tím taky někam záhadně zmizel, což mě tak rozčílilo, že jsem se vydal za pachem, o kterém jsem předpokládal, že je černochův. Nemusel jsem běžet daleko a zahlédl jsem ho. On si toho taky nejspíš všiml, protože zrychlil tempo. Při pronásledování se mi do cesty dostalo pár Ásgarďanů a já tak získal novou zbraň, úžasně vyvážené vrhací kopí. Černoch se ani nevzpíral, když jsem ho držel v ruce. "Cos to se mnou udělal, a rozmysli si, co řekneš, závisí na tom tvůj život, krasavče." "Vpíchnul jsem ti speciálně upravený adrenalin, který vybudil tvoje svalové tkáně na maximum." "Nechápu." Rozmáčkl jsem ho, protože mi jen překážel, přišli totiž kumpáni z Ásgardu, zbylo jich sedm. "A co vy chcete?" "My jsme chtěli toho muže, kterého jsi držel v ruce. Teď je nám, ale k ničemu, takže vás opustíme."

Ásgarďané zmizeli ve víru duhových barev a já poté začal ztrácet své vybuzené tělo. Odbelhal jsem se ke straně na lavičku a čekal, až si zase zviknu na své staré a slabé tělo. Přistoupila ke mně Barbora, objala mě a přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se třásla, tak jsem ji taky objal a políbil. Chvíli jsme jen tak seděli a pak se vidali zpátky ke kinu. Před kine stála spousta policistů a snažili se z davu lidí, kteří přihlíželi, získat nějaké užitečné informace. "Mohli bychom se vrátit do toho kina, co kdyby mě někdo z toho davu poznal. Spáchal jsem teď několikanásobnou vraždu." "Dobře." Podívala se na mě a dodala. "Víš že tě miluju a nic na světě to nezmění, Petře." "Ano, já vím, já tebe taky miluju."

Petr a Barbora vstoupili do kina. Koupili si lístky. Sedli si na sedadla a vyčkali na poslední film.

Horor Saw

Proxy

Více od tohoto autora zde:https://short-stories73.webnode.cz/blog/

» Zpět