6. Kapitola

"Tak jsme tady! Město, o kterém zpívali bardi i za mořem, vypadá opravdu nádherně. Zajímalo by mě, jestli se o něm budou skládat písně i nadále." Otevřu oči a posadím se. Nad polem se tyčí první střechy. Cesta se klkatí směrem k nim a já přesně vím, jak dlouho bude trvat, než uvidím chrám, kam máme namířeno. "Je to zvláštní pocit vidět svůj domov?" Pohlédnu na něj, ale vidím jen shrbená záda, jež se plahočí přede mnou. "Mohl bych tě o něco poprosit?" Nezastavuje a stále jde dál, ale přeci odpoví: "No a copak to má být?" Zarazím se, připadám si jako břemeno. "Víš, chtěl bych vejít do města po svých. Chtěl bych se vrátit jako člověk, i když už ..." větu nedopovím. Zastaví a pohlédne na mě. Nevydržím to a sklopím zrak do země. "Dobře, když je to tvé přání." Mám pocit jako by se mu zalesklo v očích. Pomůže mi slézt z vozu a nechá mě jít pomalu vedle něj. Nohy mě už moc neposlouchají, ale když se opírám o vůz, mohu jít. Vyrazíme dál už jen velmi pomalu a mám pocit, že ode mě odvrátil tvář. Snad se nechtěl dívat na někoho, kým jsem.
Brzy se pod námi objeví město v celé své kráse. Mé oči okamžitě zabloudí do míst, kde stával chrám. Jenže už tam není. Je tam jakási bílá budova s několika věžemi. Ty jsou vyšší než celá budova a vychází z nich kouř. Vstoupá vzhůru do oblak a pak zas klesá mezi ulicemi. Zastavíme a němě hledíme do města. Může to trvat celé minuty a stále nemohu odrhnout pohled. "Proč to udělali, proč!" Tentokrát mi pohlédne přímo do očí a je vidět, že konečně přemohl něco, s čím dlouho zápasil. "Svět se mění, ale někteří lidé zůstávají stále stejní. Je těžké tomu všemu přihlížet, i když nejsi plně zatažen do tohoto světa. Bratře, stále jsi zůstal stejným a já tě nikdy neopustím. Přál bych si, abychom mohli být doma a nikdy neodešli, ale už se stalo. Všechno, co jsme zažili, nebylo zlé a to, co opravdu bylo, tak bylo vykoupené něčím dobrým. Jsem rád, že mohu vidět, místo, které se stalo tvým druhým domovem. Že si tu nalezl něco z toho, co jsi celé roky hledal. A nakonec, že jsem to nalezl i tebe. Nevím, co by se stalo, kdybych zůstal celý život v mém rodném kraji, ale jedno vím jistě. Ty bys odešel a já bych tě už nikdy nespatřil." Nastane ticho, které nikdo z nás nemá právo porušit. Spojují se mi myšlenky na cestu. Tolikrát mi řekl bratře a já si myslel, že to byl jen zvuk větru. Všechno to příkoří snášel jen kvůli mému jménu. Jsem jen někoho, kdo ho poslal pryč z jeho rodného kraje. Sklopím zrak a z úst mi vyderou slova, která jsem mu chtěl celý život říct. Jsou to slova omluv, ale moc dobře vím, že ona nic nezachrání. Kolikrát jsem je ve svých snech stále dokola omílal přízrakům, kteří vypadaly jako mí bratři. Obejde vůz a chytne mě za ramena. "No tak, vzpamatuj se! Mě stačí to, že jsem tě našel a už o tom nebudeme mluvit. Vlastně jsem docela rád, že jsem vyrazil na tuhle nedobrovolnou pouť. To co jsem zažil, bych nevyměnil za nic na světě a jediný člověk, kterému za to můžu děkovat, jsi ty, no a možná ještě ten cizinec, ale na toho jsem úplně zapomněl. O něm jsem se dozvěděl až od tebe." Pochopil jsem, proč chtěl vyslechnout všechny ty příběhy a proč mi stále znova dával sílu žít. "Jenže co teď? Kam půjdeme, vždyť peníze už nemáme a poslední jídlo jsme měli dnes ráno. Nevím, co jsi dělal předtím, než jsi mě našel, ale snad vidíš dál než já." Usměje se a vede koně dál po cestě do města. Pomalými kroky jdu dál vedle koně a přemítám. Začínám si všímat charakteristických rysů, které přetrvaly tolik let v odloučení.
Procházíme kolem prvních budov a zastavují nás stráže. Nevšímám si jich a rozhlížím se po místech, které mi však už připadají cizí. Přitakávám, když na mě bratr mluví a pak nás nechávají projet dál. Před námi se otevírá prostranství naplněné množstvím lidí. Vidím, jak bratr prodává koně s povozem, ale nevnímám rozhovory, které vede s kupujícími. Pomalými, ale jistými kroky se vydávám na známou cestu. Na cestu k mému domu. Procházím několika ulicemi a zastavím se před domem, kde jsem strávil tolik času. Chci zaklepat, ale rozmyslím si to. Teskně koukám do okenicemi zavřených oken a vyhlížím, snad sám sebe. Otáčím se a vyrážím spletitou cestou ulic ke kostelu. Přicházím rovnou k místu, kde byl dřív vchod do věže. Stojím před jednou z věží a sleduji dělníky, jak jí dokončují. Opřu se o kámen, který tu před chvílí přivezli a nechali ho zde na opracování. Slunce zapadá a já jen sedím a tiše sleduji, jak se drolí můj život. Ucítím na rameni cizí ruku a prudce se otočím. Je to můj bratr. "Říkal jsem si, že tě tu najdu. Pojď za mnou, koně se mi nakonec povedlo prodat a to ne za tak špatný peníz. Když to před nedávnem byla válka, tak je tu o tažný dobytek docela nouze a tak jsem toho využil." Podepřel mě a vedl mě po už skoro liduprázdných ulicích k hostinci. Vešli jsme do budovy, kterou jsem znal, jak své boty, ale nikdo mě už nepoznal. Pokynul jsem hostinskému, ale ten o mě ani nezavadil pohledem. Vylezli jsme po schodech do druhého patra a vešli do pokoje. Zalehl jsem do postele a chtěl zavřít oči, ale ony stále chtěly být otevřené. Bratr mezitím ulehl na druhé lůžko a usnul, ale pro mě si spánek nechtěl přijít. Měl jsem stále oči otevřené a nemohl jsem ani mrkat. Sledoval jsem strop nade mnou a přemýšlel jsem. Vraceli se mi vzpomínky na to, jak jsem tu popíjel s přáteli a vyprávěl jim historky, které jsem znal jen já. Slzy se mi nedrali do očí a ty mi stále víc vysychaly. Hodiny běžely a strop byl stále stejně tmavý. Uvědomil jsem si, že ani nevím, který z mých bratrů to je. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli je to opravdu můj bratr, ale nedokázal bych se s tím smířit, kdyby to nebyla pravda a proto jsem tuhle možnost hned zavrhnul. Probudil mě hlas, který pročísl ticho v pokoji i mém nitru. "Mami, tati, brzy se vrátím domů a přivedu s sebou bratra. Prosím, čekejte na mě, vždyť jsem to slíbil. Slíbil jsem to bratrovi!" Pak se otočil na druhý bok a začal těžce oddechovat. Teprve teď se mi do očí vehnaly slzy a já si vzpomněl na to, jak jsem mu vyprávěl o tom, že rodiče už nejsou mezi živými. Vidím jeho sny, kde stále přežívají, protože vzpomínky na ně musejí mít ohromnou moc. Vyčerpáním usínám, ale přitom s úsměvem na tváři.
"Dario, vstávej, čeká nás ještě dlouhá cesta." Otevřu oči a sleduji světlo, jež sem proudí oknem. Vstanu a pomohu mu sbalit, trochu jídla, které včera nakoupil. Dnes mi je docela příjemně. Cítím, jak se ve mě znova začaly sbírat síly, ale přeci přicházejí pomalu. Sejdeme po vrzavých schodech do přízemí. Je to velká místnost s okny na náměstí, kterými se proudí ranní světlo. Sedneme si k jednomu stolu, na který dopadá snad nejvíc světla. Sednu si své obvyklé místo, ale nikdo kromě mě si to neuvědomuje. Není divu, kdo by si mě pamatoval, vždyť jsem tu nebyl snad věčnost. Brzy k nám přispěchá hostinský: "Tak copak si dáte poutníci? Mohu nabídnout skvělé pivo a vejce s chlebem." "Ale ovšem, to vypadá výtečně." "Já bych si k tomu dal ještě kousek tvrdého sýru." dodám. S údivem si mě hostinský přeměří, ale dál se nevyptává a odejde. "Teda ty máš chutě, co budeš dělat s tvrdým sýrem, vždyť ho ani neukousneš." "Buď to zjistíš za chvíli, nebo ti to řeknu později." Brzy nám hostinský přinese chleba, dřevěnou misku s vejci a dvě piva. S chutí se pustím do jídla, aniž bych čekal na bratra, který už chtěl zaplatit. Pivo mi připomíná staré dobré časy a tak se zasněně rozhlížím po místnosti. Když odcházíme, beru si sýr do kapsy, aniž bych ho ochutnal. Vidím, jak si mě hostinský prohlíží, a tak mu pokynu a mlčky opustíme hostinec. "Tak co, povíš mi, co máš v plánu dělat s tím sýrem, vždyť je tvrdý jak kámen." "Pro mé zuby možná ano, ale jednomu mému starému příteli chutnal." "Teda, ty s tím naděláš tajností, ale nebudu dál vyzvídat." Na druhé straně náměstí ohlédnu a spatřím hostinského, jak se rozhlíží po ulici a někoho vyhlíží. My už však zmizeli do jedné z postranních ulic a tak nás už nespatřil. "Vlastně to není žádné tajemství, jen jsem se bál, že by mě poznal a nevím, co by se z toho mohlo vyklubat. Každý den jsem si u něj objednával to samé. Sýr jsem vždy dával jedné kočce, která žila na našem dvorku. Myslím, že teď už mu došlo, že stále žiju, ale myslím, že by nebyl nejlepší nápad se s ním veřejně rozloučit. Vlastně jsem rád, že jsem ho viděl a to mi stačí. Kam máme nyní namířeno?" Chvilku jsme šli potichu a bylo vidět, že přemýšlí. Cíl cesty jsem už znal, ale byl bych rád, kdyby mi jej řekl on sám. "No, vyrazíme do toho přístavního města a zjistíme, kam že to ten zvon odvezli." Nechtěl jsem to z něj tahat, proti jeho vůli, a tak jsem už jen mlčel. Pravý důvod cesty mi už pověděl minulé noci, aniž by o tom věděl.
Cesta se mi zdála nekonečná, a tak jsem musel prolomit ticho. "Co si ty pamatuješ z dětství? Odešel jsi tak strašně brzy, že celý tvůj život jsi prožil někde jinde." "Co vlastně si pamatuju?" opakoval po mě. "Pamatuju si hlavně ovce, ty jejich husté kožichy, ze kterých nám máma udělala na zimu teplé oblečení. Ale vše, vzpomínky jsem měl vždy tak slabé a mlhavé, ale když jsem slyšel ty příběhy od tebe, tak se mi začaly spojovat. Hlavně si pamatuju celou cestu, kterou mě vezli z vesnice. A tak bych se tam rád vrátil, abych si vše mohl připomenout. Říkal jsem si, že bych nemusel jít sám, protože tebe tady také nic moc nedrží." "No, co mi zbývá, asi tě na tvé cestě budu doprovázet." Oba jsme se tomu zasmáli, jako bychom si tím ulehčili loučení s tímto světem. "Cesta je tam ale drahá a nejsem si jist, jestli nám vystačí peníze." "A co, když nevystačí, dají se zas vydělat a jednou se tom dostaneme. Krom toho myslím, že jich máme dost, popravdě toho koně jsem prodal vážně za velkej obnos." "To by mě zajímalo za kolik?" Dal se do smíchu: "To si nechám pro sebe!"
Slunce nám vystoupalo nad hlavy a myslím, že bylo poledne. Nastražil jsem sluch, jestli neuslyším zvony, ale jediné, co jsem viděl, byl kouř, který vstoupal z věží čnících se nad městem. Zastavili jsme pod osamoceným stromem, který lemoval cestu, a vybalili jídlo. Byl to zas chleba, který však byl čerstvý a měkký. "Když říkáš, že ti ten kůň vydělal tolik, tak proč jsi kupoval jen chleba, jsi mohl koupit třeba nějaký maso!" "Hele, nech si toho a jez co ti nabízím." Zarazil jsem se, jestli jsem to trochu nepřehnal, ale on mezitím vytáhl jakýsi váček. "Hádej co v tom je?" Pochopil jsem, že si se mnou chce zahrát nějakou hru, a tak jsem se přidal. "No maso to není, na to je to trochu malé." "Přihořívá," rozesmál se. "Že by koření?" Těsně vedle, je to sůl, no a myslím, že takové ryby budou čerstvější v přístavu, než v nějakém vnitrozemském věstě." "No to máš recht, jsem si říkal, že bys na něco zapomněl." Brzy jsme se najedli a vyrazili jsme opět na cestu, jež se svažovala někam do údolí, a to údolí bylo plné vody. Plné slané vody, kterou jsem dříve neznal.
Pod námi se otevřela spleť ulic a náměstí, které z té dálky vypadaly jako ohromné mraveniště. Za městem byl modrý obzor, který se táhnul, kam oči dohlédly, a vytvářel dojem konce země. Jenže tam někde za tím pomyslným koncem země byl náš domov. Se západem slunce jsme sešli do města a prošli branou, kterou za námi hned zavřeli. Válka už odezněla, ale některé věci stále přetrvávaly. Byl to hlavně strach, který odcházel z válkou poznamenaných lidí pomalu.
"Měli jsme štěstí, že jsme to stihli. Ale kam vyrazíme teď?" Rozhlédnu se po okolních ulicích, ale nevypadají povědomě. Moc dobře to tu neznám, byl jsem tu před velmi dlouhou dobou. "Hmm, no vyrazil bych směrem k moři, tam jsou hospody nejlevnější a mohli bychom se tam zeptat některých námořníků." "To nezní špatně, ale v těhle šedivých ulicích se vyznají jen krysy, což mi nejsme. Chceš tu bloudit až do rána?" "Je tu spousta vojáků, kteří brání město ne? Tak se jich zeptáme."
Netrvalo dlouho a stanuli jsme na nábřeží, kde nás ovanul dlouho očekávaný mořský vzduch. Voda tu však byla klidná a jen nepatrné vlnky doráželi na pobřeží. "Někde tam za tím mořem je to, co hledáme. Jen to není vidět, což je škoda." Sledovali jsme obzor, jež potemněl a nechtělo se nám odejít. "Co vy tady tak stojíte?" ozvalo se na námi. "Jestli vyhlížíte lodě, tak tu můžete stát, jak dlouho chcete, ale bude to zbytečné." Otočím se a spatřím, něco co jen vzdáleně připomínalo člověka. Měl na sobě jen sporé otrhané oblečení a bezzubý úsměv, jež vysvětloval jeho neohrabaný jazyk...

Isidris

...