3. kapitola

Můj život ovlivnila dvě slova. První bylo "ne", které jsem dal před svou smrtí a druhé "ano" které jsem dal až po své smrti. Nelituju ani jednoho rozhodnutí, i když sebou přinesla tolik hořkosti.

Cestovali jsme dlouho, ale cítím se stále svěží a pln energie. Kolik dní jsme mohli ujít, to se nedá spočítat. Stále se přede mnou otevíraly nové kouty jeskynního labyrintu, ale vše se zdálo stále stejné.

Stařec často zastavoval, aby si odpočinul, a tak jsme putovali pomalu. Někdy jsme šli mlčky úplně potmě a jindy jsme za šera vtipkovali. Světla nebylo mnoho, ale naučil jsem se ho využívat co nejlépe. Když jsme šli spolu, svět se zdál veselý, ale do smíchu nám dlouho nikdy nebylo.

Připadalo mi jako bych tu už jednou byl, ale nevěděl jsem kdy. Nevěděl jsem, co se děje mezi živými a temnota mě stále pohlcovala. Proti smutku jsem bojoval a přemáhal ho jen díky Starci, kterého jsem doprovázel. Byl výmluvný a hodně jsme se nasmáli. Jak plynul čas, a my se plahočily obrovskou jeskyní, jsem si ho oblíbil. Jeskyně byly temné a připadaly mi nekonečné. Na cestě jsme potkávali rozpadlé pevnosti a zem zničenou válkou. Svět zde byl čím dál víc opuštěnější a nehostinnější. Cítil jsem, že jdu stále pomaleji, snad jsem se bál, že tyto chvíle jednou skončí a já zůstanu zase sám.

V dáli jsem uviděl podivnou věž. Stála bez hnutí a vrhala studené stíny do svého okolí. I když neměla okna ani střechu, nezdálo se, že by byla zničená válkou. Z jejích útrob se linula slabá mlhavá záře, jež osvětlovala okolí. Stařec však nevnímal cestu a nad něčím pořád horečně přemýšlel. Najednou se ozval zvuk zvonu, úder se nesl jeskyní až k nám a tříštil se o skalní stěny. Zastavil jsem se a vyděšeně jsem se rozhlížel. Pak nastalo ticho, do kterého si začal Stařec tiše pobrukovat. Trochu mě to uklidnilo, chtěl jsem něco říct, ale slova mi zmrzla na rtech. Tu samou píseň mi vždycky pobrukoval můj děd. Byl to originál, který složil jeho otec a on si jí oblíbil. Byla to má jediná vzpomínka na dědu. Když jsem se přidal k druhé sloce, Stařec zmlknul a vylekaně se na mě podíval. "Odkud jí znáš Liasi? Chvilku jsem si myslel, že jsi můj starý přítel." "Tuhle píseň mi vždy zpíval můj děd, dokud neodešel a už jsem ho víckrát nespatřil. Nesu si jeho jméno a tuhle píseň, to je jediné co mi zanechal. Odešel, když jsem byl hodně malý. Musel ses tu s ním někdy setkat. Byli jste přátelé?" Ve tváři Starce se objevil nepopsatelný výraz. Snad se něčeho bál, či jsem mu řekl něco, co chtěl slyšet. Chvilku se na mě a nevydal jedinou hlásku, snad ani nedýchal. Po chvíli ze sebe vykoktal "Lias, tvůj děd byl můj přítel, který žil ve městě, do kterého teď jdeme. Možná se s ním setkáš, ale už si nevzpomínám, ani jak vypadal. Snad budeš mít štěstí a nalezneš ho." Pak odvrátil pohled a vydal se spěšnou chůzí dál.

Na přátele se přeci nezapomíná, co přede mnou Stařec tak horečně skrývá? Můžu mu důvěřovat? Snad je pravda všechno co řekl, jediné co mi zbývá je věřit mu. Vykročil jsem za ním a dál jsme už pokračovali mlčky.

Vstoupili jsme do blízkosti věže, jež nám stála v cestě a záře vycházející z jejího nitra nám svítila na cestu. Stanuli jsme na rozpadlém mostu, kde se Stařec zastavil. Zastavil jsem se taky a než jsem cokoliv stačil říct, Stařec zašeptal "nejsme tu sami." Okamžitě si nasadil potrhanou kápi a šátek, jenž měl uvázaný kolem krku, aby mu nebylo vidět do tváře. "Tady není dobré každému důvěřovat, aspoň pokud máš tu možnost výběru." Choval se jinak, než když jsme se poprvé viděli v rozpadlé pevnosti, ale co zapříčinilo tuto změnu, mi stále zůstalo skryto. Pomalu přešel přes polorozbořený most a zamířil k stářím zešedlé zdi, která kryla náš příchod. Dlouho jsem se nezdržoval a vyrazil za Starcem. Pár kroků jsme popošli blíž směrem k věži. U rohu jsme se zastavili a Stařec se pomalu vyklonil za roh. Stál jsem opodál a sledoval ho v jeho počínání, pak mě ale přemohla zvědavost a vyrazil za Starcem blíže k rohu. Popošel jsem pár krůčků blíž a Stařec mi udělal místo, abych se také mohl podívat.

U ohně seděla postava v hnědém plášti oděná jako severský válečník. Měla na sobě kožešiny, které jí pokrývaly celé tělo až na hlavu. Dlouhé vlasy jí splývaly až po pás a seděla opřená o vyvalený kámen, který musel spadnout před nedávnem z věže. Upřeně hleděla před sebe do záře ohně. Nejspíš to je muž, ale do tváře mu nevidím. Zdá se mi jako by spal. Otočil jsem se na Starce, ale ten už tu dávno nebyl. Vylekaně jsem si prohlížel místo kde ještě před chvílí stál. Musel se odplížit, když jsem se zaobíral postavou sedící u ohně.

Náhle mě probudilo řinčení kovu. Vyběhl jsem zpoza rohu a uviděl klečícího Starce a nad ním se skláněla robustní postava třímající v rukou jednoruční meč. Ostří se zlomyslně zalesklo u Starcova krku. Okamžitě jsem se zastavil a udělal krok zpět. Stařec svíral zrezlou díku, jejž mu přišlápl neznámý válečník k zemi. Byl vystrašený a třásl se po celém těle a ten pocit se začal přenášet i na mě. Bylo chvíli ticho, ve kterém jsme stáli bez hnutí a vyměňovali si studené pohledy. "Jen špatní lidé chtějí zabít spícího člověka a jen ti, co něco skrývají, si schovávají tvář." Stařec zblednul a znovu se roztřásl. "Kdo jste a odkud jdete? Máte-li jazyk, mluvte a neopovažujte se mi lhát." Stařec pustil díku a pomalu se zvedl. Na hrdle mu tekl malý pramínek krve, i když ho nijak neohrožoval na životě. Stařec odpověděl tichým hlasem, ve kterém byl cítit odpor, ale i podřízenost do které upadl. "Náš cíl je město Dolufis. Jsi-li přítel, odlož zbraň." Zbraň ze Starcova hrdla se začala vzdalovat a neznámý poodstoupil o několik kroků zpět. "Dolufis dávno padlo pod nápory Rimuriasových vojsk. Patřil jsem mezi hrstku, kterým se podařilo utéci. Z města nic nezbylo a já jsem si chtěl naposledy poslechnout zvon, který jsem slýchával jako malý." Stařec se zhroutil na kolena a tupě koukal do země. Neznámý si zasunul meč zpátky do pochvy a zkřížil ruce na prsou. Otočil se čelem ke mně. Měl stále zavřené oči, ale jeho pohled byl i tak studený. Snad se mě bojí či mě nenávidí, jsem pro něj nejspíš jen zhmotněná smrt vykročil ke mně pomalým, ale jistým krokem. Zbyla ze mě jen kostra, snad si zasloužím, aby se mě lidé báli. "Jak se jmenuješ, nejsi ty jeden z Karrisových vojáků? Jeho hlas byl mrazivý a plný odporu, nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku a tak jsem odpovídal jen němým pohledem. "Jste mi teda pěkně podivná parta. Co máte v úmyslu v Dolufisu dělat. Město je vyhlazeno do posledního obyvatele a prach pokrývající každý kámen dokazuje, že se sem už nikdy život nevrátí." "A plamen stále hoří?" Přerušil ho Stařec. Otočil se na Starce a dál si mě nevšímal. Jakmile mě přestal probodávat svým pohledem, pocítil jsem velkou úlevu. "Chrám je stržen, ale plamen stále hoří. Snad je to dílo bohů, ale mi lidé nestačíme na to, zničit něco tak velkolepého." Znovu přišel ke Starci a zastavil se u něj. "Vyraz tam a přesvědči se sám. Musel jsem podstoupit stejnou cestu, i když z trochu jiného důvodu. Mé jméno je Mefisis, nejspíš se už znovu neuvidíme, svět je velký, lidí v něm málo a stále jich ubývá. Vrátil se na místo, kde před chvilkou ležel, posbíral pár věcí, jenž se povalovaly po zemi, vložil je do vaku a znovu se vzpřímil. Stařec se mezitím vzchopil a vrávoravě vstal. Proč má stále zavřené oči, proč se nedívá a přitom vše dělá tak bezchybně a klidně. Šel jsem blíž ke Starci, ale seveřan byl rychlejší. Když procházel kolem něj, zastavil se, usmál se a položil mu ruku na rameno. Ať máš jakoukoliv minulost, vždy tě dostihne nepřipraveného a to ať se proti tomu snažíš bránit sebevíc. Vyrazil dál a ani se zpět neohlédl. Chvilku jsem pozoroval Starce, jak stál a koukal na místo, kde ještě před chvílí seveřan stál.