12. kapitola

Nade mnou zapraskal strop. Zvedl jsem hlavu a mžoural do tmy. Ztišil jsem dech a zaposlouchal jsem se do zvuků linoucích se skrz podlahu. Nade mnou musel stát člověk. Na hlavu mi dopadal prach, který se drolil ze stropu. Dostal se ke mně slabý hlas, snad tlumený stropem, který nás odděloval. "Talisi, co tu děláš, máš být na hlídce. Vím, tohle místo nepotřebuje ochranu, ale ať z toho nemáš problémy, vstávej." Nahoře jsem už jen slyšel kroky, které ustaly kousek od místa, kde byl položen. "Co to, to je krev? Co se tu děje?" Okamžitě vyběhl ven a tam se mi ztratil z doslechu. "Tak na nás přišli, měli bychom utéci, ale kde bychom se schovali. Foldesi, stávej, přišli na nás!" "Vím, také jsem to slyšel. Musíme doufat, že nás tahle skrýš ochrání." Ozvalo se vedle mě. Trochu jsem se uklidnil a znova si lehl. Vzal jsem svou šavli a položil si jí na hruď. Už jsem ale nedokázal zamhouřit oči, i když jsem byl velmi unavený.

"Pojďte dovnitř, leží támhle vedle té bedny. Vyneste ho rychle ven." Nad námi prošlo několik lidí a poslušně splnili rozkaz. Při každém jejich kroku jsem měl pocit, že se jeden z nich proboří a odhalí nás. Ze stropu odpadával prach, které nenaznačoval nic dobrého. Naštěstí nazpět šli podél stěny a nejkřehčí místo podlahy obešli. "Hlavu mu někdo roztříštil kamenem, či kyjem. Tomu už nikdo nepomůže. Zavolejte posily, nejspíše prorazili obranu. Vy se podívejte po okolí." Dýchal jsem, jak nejtišeji jsem mohl a ležel jsem bez hnutí snad celou věčnost. Venku ustaly hlasy a mohl jsem se konečně plně nadechnout. Brzo to tu přestanou prohledávat a zaměří se na obranu hradeb v blízkosti. "Mesisi vstávej, rychle se najíme a napijeme. Snad dneska budeme mít štěstí." Sedli jsme si do kruhu a Mesis rozděloval jídlo. Vždy mě překvapovalo, s jakou přesností věděl, kde máme ruce. Nevím, jak poznával svět kolem sebe, ale nebyla chvíle, kdy bych se nedivil, jak dokáže tak přesně bojovat a žít v naprosté temnotě. Najednou znervózněl. "Někdo je nahoře," zašeptal. Brzy na to jsem ucítil, jak mi na hlavu dopadá prach. Zadržel jsem dech a ani se nehnul. Nad námi postava procházela postava, boty musí mít z kožešiny a nevydávají žádné zvuky. Jen díky prachu padajícího ze stropu jsme poznávali, kde se nachází. Přišla nade mě a začala šmátrat po zdi. Pak bez jediného slova odešla ráznou chůzí ven a zmizela z doslechu. "Tak to bylo o fous, už několikrát jsem se jen díky náhodě vyhnul smrti." Přešla mě chuť k jídlu a uvažoval jsem o cestě do paláce, která nás co nevidět čekala. Kde se sejdeme se starcem? Navíc jsem stále plně nevěřil starci, že by nás nechtěl zradit. Včera nejspíš nechtěl, ale už jsem se jednou spálil a nerad bych znova udělal stejnou chybu. "Budeme muset vyrazit bez starce." Cítil jsem, jak ostatní s tím moc nechtějí souhlasit. "Nevíme co se mu teď honí hlavou a navíc je to tak nestálý člověk, že se ho až bojím." Vstal jsem a poslouchal jsem, zda nad námi někdo není. "Asi máš pravdu, ty jsi s ním putoval nejdéle a znáš ho z nás nejlépe. Já ho nám z dřívějších dob a myslím si, že by nás nezradil, ale je to tvé rozhodnutí, ve kterém ti nemohu bránit." Zdálo se, že by Foldes k tomu chtěl také něco říct, ale v rozmyslel si to. Podařilo se mi potichu odsunout dlažební kostku. Konečně se mi otevřel nestísněný prostor, až jsem zalapal po dechu. Vylezl jsem a podal ruku otci, aby také mohl vylézt. Stoupl si vedle mě a čekal, až vyleze i Foldes. Podal jsem mu také ruku, abych ho taky vytáhnul. Přijal ji a zatnul jsem svaly, abych ho mohl vytáhnout. Koutkem oka jsem spatřil, že se jedna z halaparten zvedla a udeřila mě do ruky. Pustil jsem stisk a svalil se na zem. Mesis okamžitě tasil a díky tmě nepřítele několika ranami udolal. Chytnul jsem se za ruku a sevřel zuby, abych neřval. Ostří mi rozseklo ruku skoro až na kost. Z rány mi tekl potok krve. Měl jsem štěstí, že se pořádně nerozpřáhl a ve správný moment jsem se zvednul, abych pomohl Foldesovi ven. Fodes mezitím vylezl nahoru a snažil se zjistit co se tu děje. Vyrazil ke dveřím a otevřel je, takže dovnitř vstoupila mlhavá záře a osvětlila místnost. Mesis stál proti nepříteli, kterého jsme neviděli. Po jeho meči stékala jakási kapalina. Zdála se průhledná, ale světlo se v ní lámalo a ukázalo ji. Halapartna pomalu klesla na zem a spadla dolů do sklepení. Já už ležel v kaluži krve a snažil se vší silou zastavit krvácení. Krev mi však protékala mezi prsty a nedala se zastavit. Foldes se ke mně sehnul a utrhl mi kus látky z pláště. Několikrát ho přehnul a obvázal mi ránu. Posadil jsem se a musel si chvilku odpočinout. "Co tady dělal, vždyť jsme ho slyšeli odcházet?" Zašeptal jsem. "Nejspíš byli dva a jen jeden odešel. Vzpomeň si, jak Mesis říkal, že někdo je nahoře a až potom jsme slyšeli, že přišel. Mesis má sice dobrý sluch, ale dokonalý taky není." Do rozhovoru se vmísil Mesis. "Ten druhý možná hlídal dveře z venku a ten hluk, který jsme tu udělali, ho určitě přesvědčil, že tu jsme. Musíme rychle pryč." Zvedl jsem se a zatmělo se mi před očima, musel jsem ztratit dost krve. Foldes mě chytil a podepřel. "Jdeme do toho chrámu, kde jsme se potkali se starcem." Nemohl jsem se vzepřít a jen mlčky jsem souhlasil. Vyšli jsme ven z budovy a rychlým krokem jsme vyrazili pryč. Důvěrně známými uličkami jsme se vraceli tam, kde jsme první den začali.

Před námi se čněl chrám, který byl naším novým útočištěm. Vešli jsme dovnitř a zavřeli za sebou dveře. Měli jsme štěstí, uvnitř nikdo nebyl. Musel jsem se napít a odpočinout si. Začal jsem sledovat sochu, která dominovala chrámu. Zaujal mě bílý plamen, jež hořel v její dlani. "Co to je za symboliku, čemu byl dříve zasvěcen tenhle chrám Foldesi?" Ten se prudce otočil, jako by čekal něco jinou otázku. "No tady stával chrám bílého plamenu, ale jak na to tak koukám, tak časy se změnily. Dnes už má strážce bílý plamen v hrsti a vládne jím. Když o tom tak přemýšlím, kam zmizel Mesis, ještě před chvilkou stál vedle mě." Úplně jsem na něj zapomněl. Vstal jsem a vyrazil blíže k soše. Ujdu několik metrů a zkoprním překvapením. Mesis drží v šachu jednoho mnicha, který se schovával za sloupem. Přiblížíme se s Foldesem k němu a obestoupíme ho. "Co tu děláš," začal Mesis. "Neměl bys být dole u vojáků?" Mnich se nezmohl ani na slovo a jeho vyděšené oči sledovali hrot meče u svého krku. Mesis ho pomalu oddálil, stále jej nechal hrozit vpovzdálí. "D...dole je to nebezpečné, bojím se." Usmál jsem se. "Tady to je taky nebezpečné, možná ještě více jak dole. Hele, potřebujeme se dostat do Rimurriasova paláce a ty nám pomůžeš." "Vy, patříte k těm n...nepřátelům dole, že jo?" Tentokrát se objevil škodolibý výraz i v tváři otce. "A co když jo? Prostě nás tam dostaň a budeš žít, jinak víš, co tě čeká." S posledními slovy mu ukázal zrezivělé ostří svého meče. Mnich se začal třást jako osika. "Prosím, nezabíjejte mě!" "Tak jak nás tam dostaneš?" Vyzvídal Mesis. Mnich se zadíval do země a po chvilce tiše opověděl. "Mnichy dovnitř pouští, ale jen ty, které znají jménem. Jsem tu nový a lidi tu moc neznám. Ale dvě jména bych mohl říct. Můžete si tu půjčit kutnu a dostanu vás tam, pak se rozejdeme a necháte mě žít." "Vypadá to až moc jednoduše, ale jinou možnost asi už nezískáme. Dobře, tak to platí." Zatím se k němu přiblížil Foldes a zašeptal mu do ucha. "Jsem stále za tvými zády, jestli jen naznačíš, že nás chceš zradit, rozpářu tě nožem a věř, je dost tupej abys to dlouho cítil." Mnich se roztřásl a ani se nepohnul z místa. "Tak kde je ta komnata s těmi hadry?" Ozval se nedočkavě Mesis. Odbelhal jsem se do jedné z lavic a posadil se. Podíval jsem se na ránu, krev začala prosakovat skrz látku. Utrhl jsem si další kus oblečení a obmotal ho okolo starého obvazu. V chladu, který tu panoval jsem bolest ani moc necítil. Napil jsem se z měchu a sladoval místo, kam je mnich odvedl. Měl jsem pocit jako by se Foldes změnil. Dříve se choval dost odtažitě a teď ve městě byl někdo jiný. Docela by mě zajímalo, kým byl, ale on mi to nikdy neřekne a ani se mu nedivím. Některé věci mají být ostatním skryty, jinak víc škodí, než, že by prospívaly. Proč, ale není ten mnich vázaný žádnými rozkazy? Je svobodný, či se nás snaží nalákat do nějaké léčky. Ale nemám jak to zjistit, snad se mi to nevymstí jako se starcem. Zpoza sochy se vynořili přátelé s mnichem. Mesis nesl jedno roucho navíc. "No, nebylo moc na výběr, ale snad ti bude." Vzal jsem ho a oblékl jsem se. S oblečením mi musel pomoci Mesis, protože jsem nedokázal zraněnou ruku zvednout nad hlavu. Nasadili jsme si všichni kápě a vyrazili ven. Když jsem zavíral dveře do chrámu, zahleděl jsem se na tvář sochy strážce podsvětí. Připadalo mi jako by se smál, ale možná jen moje fantazie mi pozměnila jeho tvář. Čekala nás stejná cesta, jakou jsme šli minulého večera, ale tentokrát jsme se nezastavovali v hostinci. Po cestě jsme míjeli šedivé baráky, které dost poznamenal čas. Okna některých byla zazděna, jiná zela prázdnotou. Lidé se zde plahočili jako by šli na popravu. Po cestě jsme potkávali prameny rašící ze skály, ve které bylo město vybudované. Voda však byla okamžitě zapuštěna do podzemního labyrintu chodeb a nikdo se z ní nemohl napít jinde, než jen u pramene. V těchto vyšších patrech byl život, sice slabý, ale byl tu. Přišli jsme před bránu. Dnes tu čekala skupina deseti strážných a okamžitě nás zastavila. Mnich přišel ke strážnému a pověděl mu naše smyšlená jména. Ten odešel postranními dveřmi u brány. Dlouho jsme jen čekali a pozorovali strážné. Jeden, který stál kousek od kapitána a slyšel naše jména, vyrazil blíže k nám. "Něco mi tu nesedí," začal. "Vy jste opustili palác před malou chvilkou, proč se vracíte? Prý se sem pokoušejí dostat nějací zvědové, tak máme dávat fakt pozor!" Už se natahoval, že mi sundá kápi. To bude konec, určitě tu jeden z nich včera byl a poznají mě. Najednou se ozval Mesis. "Jak se opovažuješ takhle pochybovat o knězi, jako jsem já? Nemáš ani trochu úcty ke svému bohu? Za to tě stihne trest. Vy, kteří tu stojíte kolem, jste mi svědky, že dovrším svých slibů." Okamžitě v bázni ustoupil a za ním se otevřeli dveře. "Jste vítáni," byl to strážný, který před chvílí odešel. Zachránil nás, aniž by si to uvědomil. "Pojďte, já vás doprovodím." Vešli jsme dovnitř, jako minulého večera. Už tu vojáci nestáli a trochu se mi ulevilo. Vyrazili jsme přes prostorné náměstí, jež bylo zakončeno dlouhým mostem. Pod námi se rozprostírala propast hluboká tak, že dno se nám ztrácelo z oči. Zdálo se jako by zde praskla hora a roztrhla město vedví. Dole ve městě se stále posunovala hranice bojů. Teď už se bojovalo o druhé hradby a ty první se drolili pod přívalem nových vojáků. Hora bílých kostí se převalovala přes hradby a nikdy neutichala. Stále však byl kladen silný odpor a boj stále nebyl rozhodnut. "Nesmíme tu ztrácet čas Liasi, musíme se dostat dovnitř." zašeptal, aby ho strážný neslyšel. Probudil jsem se z myšlenek, mají pravdu, vždyť ani nevím, na jaké straně vlastně bojujeme. Pokračoval jsem dál za ostatními. Před námi vyrůstali ze země obří ruce, které podpíraly bránu. Monumentálnost paláce mě uchvátila. Krásně malované fresky a sloupoví podpírající klenby jsou tak ohromné. Něco takového jsem zatím nikde neviděl, ani ve městě Dolufis. Sochy zdobící vnější zdi byly nadlidských rozměrů a nebylo na nich vidět jedinou chybičku. Brána do paláce je mnohem víš, než nádvoří a musíme stoupat nespočet schodů. Připadá mi, jako by se nás Rimurrias snaží oslabit. Vyšli jsme nahoru a jsem celkem rád, že vedle mě stojí Mesis a mohu se o něj opřít. U druhé brány stojí dva vojáci a nechávají nás projít bez jediného slůvka. Zde nás strážný opustil a zmizel v paláci. Před námi se otevřel ohromný sál, který je lemován spoustou soch v nadživotní velikosti. Přesně naproti nám sedí největší socha. Trůn pod ní je ze zlata a v ruce drží meč. Nejspíš to bude Rimurrias a tohle jeho přátelé a válečníci. "Pokud se Liasi budeš furt zastavovat, tak na nás přijdou." Zašeptal Mesis a pobídl mě k další cestě. Přemohl jsem se a i přes to, že se mi převlek barvil v zápěstí do ruda, jsem pokračoval dál. Následovali jsme mnicha, který se jako jediný v paláci vyznal.

Šli jsme po mramorových dlaždicích dlouhou chodbou. Nad námi zářily lustry s nespočty svící. Všechny stráže byly, snad odvolány do boje, zbyly tu jen ti u dveří. Vše vypadalo tak opuštěně a prostorně, že se mi z toho točila hlava. Barevné mozaiky v oknech znázorňovali urputný, který neměl konce. Připadalo mi, že konec této chodby je v nekonečnu, ale časem jsem si všimnul, že se i přesto trochu přibližujeme. Mozaiky byly nesčetné a poukazovali na potřebu vítězit, bez které Rimurias nikdy nemohl dosáhnout svého cíle. Těkal jsem očima po stěnách a snažil se najít známky přítomnosti Rimuriasových vojáků. Připadalo mi, že zde vojáci stáli, ještě před malou chvílí. Začali jsme se blížit k výklenku s balkónem. Když jsem kolem něj procházel, tak jsem na něj zahnul. Opřel jsem se o zábradlí a težce oddechoval. Mesis mě už neokřikoval a pokračoval stále dál. Byl tu krásný výhled na první náměstí a most. Pod balkónem se šklebila hluboká propast. Opřel jsem se rukama o zábradlí a rozhlížel se. Pocítil jsem na krku ostří nože, ale sjelo mi bezvládně po oděvu až k nohám. Otočil jsem se a spatřil Foldese, jak má spinavý nůž od krve. Vedle mě se válel mnich, který se mě pokusil podříznout. "Liasi, nemyslíš, že jsme mu řekli dost jasně, aby nás nezradil? A krom toho u brány se něco děje." Otočil jsem se a viděl jsem, jak nechávají vstoupit jakousi postavu do paláce. Připomínala mi starce, ale jistý jsem si tím nebyl. Byla vedena v doprovodu dvou vojáků a ti jí svázali ruce za zády.

Vedli ho stejnou cestou jako nás a vypadalo to, že se už ani nesnaží bránit. Byl shrbený a plně oddán svému osudu. Byl jsem si jist, že to je stařec. "Co budeme dělat, stejně nevíme, kde tu může Rimmusias být? No mohli bychom mu jít naproti, ale musíme zastavit Mesise." Otočil jsem se, abych pro něj došel, ale nebylo třeba. "Zdálo se mi, že jsem slyšel, jak někdo tasil nůž, co se tu stalo?" "Ten mnich se mě pokusil zabít, nejspíš zapomněl, že je tu ještě Foldes. A starce museli chytit, protože ho sem teď vláčí v řetězech." "Dobře, tak tu počkáme a zkusíme ho zachránit, stejě už nám nic jiného nezbývá." "Nemyslíte, že je to sebevražda? Kolik tu tak může být ještě nepřátel?" "To, že jsme sem vlezli, nás odsoudilo ke zdaru, či záhubě. Nic jiného nás nečeká. Se starcem se naše šance na úspěch zvedají." Schovali jsme se ve výklenku, a když strážní přišli, zastoupil jsem jim cestu. Starci se ve tváři objevila nová naděje. V ten okamžik jeden z nich se zhroutil na zem, když ho proklála Foldesova čepel. Využil jsem nepozornosti druhého vojáka a seknul mu mečem po krku. Vojáci padli tak rychle, že se z toho stařec nestihl ani vzpamatovat. "Co tady děláš?" Mesis zůstal na balkóně a přišel až teď. Vzal nůž a přeťal starci pouta. Stařec se dlouho vzpamatovával, ale nakonec se roztřásl. "Rimurrias mě zavolal k sobě, i když mi neřekl proč. Nejspíš mě chtěl zabít, za to, co jsem spáchal. Prosím, pomozte mi odtud!" "Jestli jsi opravdu měl být předvolán před Rimurriase, tak toho můžeme využít. A ty před něj opravdu přijdeš a to v doprovodu dvou strážných." "Přehodili jsme si přes sebe pláště zabitých vojáků a nasadili si jejich přilby. "Starce se mezitím zmocňoval strach, ale bál se utéci pryč. Stařec si vzal jeden z mečů a schoval si ho pod tuniku. "Tak kudy, veď nás," obořil se na něj Foldes. Když jsme procházeli okolo výklenku, překročili jsme kaluž krve, která mezitím vytekla z mnichova těla. "Zrádce, svůj osud si zasloužil." Foldes si to nemohl odpustit a Mesis se okamžitě podíval na starce. Stařec sklopil zrak a už jsme po zbytek cesty nepromluvili ani slovo.

Přišli jsme do prostorného sálu, který se skrýval na konci naší cesty. Kruhový tvar sálu byl ozářen spoustou svící. Uprostřed jsme viděli, jak sedí postava s kápí přehozenou přes hlavu. Celá byla zakuta do černé plátové zbroje. Stoupla si a kápě jí sklouzla na ramena. Uviděli jsme její tvář. Byl to bezpochyby Rimurrias. "Vítej Salmisi, co tě za mnou přivádí." Starci se orosil obličej potem. Nedokázal ze sebe vypravit jedinou hlásku. "No nebudem už dál hrát divadlo. Vím, proč jste sem přišli, ale zajímalo by mě, jestli se vám tenhle svět víc nelíbí? Už ustali boje na celém světě a bojuje se jen tady pod městem. Stovky měst jsem obsadil a dal jim možnost žít v míru, copak vám to stále není dost?" "Některá města jsi přeci jen zničil a mě jsi připravil o zrak." "Tys mu to ještě neřekl, Salmisi." Stařec zrudl a otočil se směrem k otci. "Víš Lias, vládce Dolufis, chtěl začít další válku. Chtěl zničit asi pět okolních měst, protože se pod nimi nacházela zlatá žíla. Jen kvůli takovéto maličkosti je chtěli rozdrtit, a aby zahladil stopy úplně zničit. Tys fakt věřil, že vojsko, které z Dolufis odešlo, šlo jen na cvičení, a když se jich vrátila polovina, to ti nepřišlo divné." "Tak proto jsi nás zradil, ty ses bál další války, a proto jsi nechal město padnout do rukou nepřítele? To ti nepřišlo líto tvých přátel a kamarádů?" Chtěl jsem jen dobro a dlouho jsem žil v přesvědčení, že město stále existuje, a jen přišlo o armádu, kterou chtělo tak šíleně použít k zničení konkurence. Pak nastalo ticho. Pochopil jsem, proč to stařec udělal, všechna vina spadla na Rimurriase. Ten však dlouho neotálel a šel blíže k nám. Vzpomínáte si na ty města, jenž chtěl Lias zničit? Tam jsem nabral armádu a ta vás opravdu nenáviděla. Nemohl jsem nic jiného dělat, než že jsem po obléhání nechal volnou ruku. Tahle situace se opakovala ještě několikrát, ale tam už jsem byl přísnější. Věřte si, čemu chcete, ale vše beru na sebe a ničeho nelituju. Bohužel jsou mé plány nejspíš už odsouzeny k zániku. Některá města, která se přidala na mou stranu, mě opustila, jiná jsou zničena. Zůstal jsem sám a přitom mám srdce někoho jiného, srdce přízraku, proti kterému už ztrácím sílu bojovat." Nasadil si helmu a vzpřímil se. Připojte se ke mně, vždy máme šanci vyhrát, nikdy není ničemu konec. Salmisi, dík, že se ti podařilo dát svobodu mému lidu, nemám sílu proti němu bojovat sám a ty si mi pomohl. Už jsem si myslel, že jsem jediný, kdo tu dokáže smýšlet, aniž by mu on nevládl. Sejdeme se dole pod hradbami, v bojové vřavě utišíme svůj smutek."

Znovu si nasadil kápi a prošel okolo nás. Stáli jsme bez hnutí a nedokázali vzdorovat. Musí nám plně důvěřovat, když kolem prošel ani se nepokusil o sebemenší ochranu. Proč v něm všichni viděli nepřítele, vždyť je to někdo, kdo dokázal přivést mír, sice za cenu mnohé smrti, ale dokázal. Změnil svět a on zůstal nezměněn. Jakmile utichla ozvěna jeho kroků, uviděl jsem druhou postavu. Byla zde i předtím, ale všiml jsem si jí teprve teď. Seděla v nejtemnějším koutu místnosti na zlatém trůně. Smála se zlověstným smíchem, až mi běhal mráz po zádech. "Slyšeli jste to? Bojí se, buď přijde o všechno, co do teď získal, anebo úplně ztratí svobodu. Mám ho v hrsti!" A pokračoval dál ve smíchu.

Všichni jsme zamrzli na místě a nemohli se hnout. Šero začalo v sále houstnout a svícny uhasínat. Smích začal utichat a těžké kroky okovaných bot se odráželi síní. Strážce k nám šel. Dohasla poslední svíce a plamen naděje s ní. Rimurrias byl schopný vládce, který svým charismatem převyšoval ostatní. Tohle, ale nebyl on, byl to někdo, kdo ho skoro ovládl. Zavládlo ticho a ucítil jsem teplo na hrudi. Kámen začal zářit a žhnout. Zář osvětlila tmavou postavu, která se okamžitě dala na útěk. "Ne, nechci být znova svázán. Zabte je a zničte ten kámen." Ucítil jsem, jak mi na rameno pozvolna dopadl meč. Otočil jsem se a viděl, jak stařec něco probodl a neviditelná tíha ho tlačila k zemi. Když jsem se podíval vedle, uviděl jsem, jak stařec padá mrtev k zemi. Hrudí mu prošlo neviditelné kopí, které se zabarvilo krví. Rozeběhl jsem se okolo starce a vší silou jsem udeřil svou šavlí na místo, kde jsem čekal nepřítele. Promáchl jsem a něco mě chytlo za ruku. Ucítil jsem boční náraz, který mi ji zlomil, a ta se mi sesula podél těla. Otec mocným mávnutím odrazil čepel a druhou ranou nepřítele složil na zem. Nastalo ticho a potůčky krve, které jsme cítili, ale neviděli, se rozlévaly okolo nás. Chvilku jsme na sebe koukali a pak se dostavila bolest. Bezvládně visící ruka mi připomínala mojí neschopnost. Mesis okamžitě přispěchal a hmatem ji zkontroloval. "Vypadá to s tebou špatně Liasi, dneska si už asi nezabojuješ." usmál se. Ani jsem necekl a postavil se. "Kam vlastně strážce zmizel? Utekl a nechal nás tu samotné?" Nepromluvil jsem, měl jsem křečovitě sevřené rty a nechtěl jsem je za žádnou cenu povolit. Měl jsem vyřazené obě ruce, připadal jsem si jak největší ubožák.

Po chvíli se otevřeli protější dveře. Stály v nich dvě postavy ozářené světly z chodby. Stín nám bránil ve spatření jejich tváří. Jednu jsme poznali, byl to strážce a znovu se smál. Vedl však dítě oblečené v šedivé róbě. Byla popsaná různými znaky, stejnými, které jsem viděl na praporu u kapličky. Dítě si drželo nůž ostřím u krku a neochvějně stálo vedle strážce.

Přišel jsem blíž a červená záře mi ukázala tvář dítěte. Byl to můj syn Velfis. Po tvářích se mu koulely slzy a dopadali na studenou zem. Strážce se dosmál a jeho kápě mu spadla na ramena. Škodolibý výraz, který se vyžíval v mé strasti, se mi znovu připomněl. "Dávám ti na výběr Liasi, vyber si mezi synem a otcem." Nastalo ticho, do kterého se neopovážil zasáhnout ani strážce. "Co se stane, když si jednoho vyberu?" Druhého zabij a dám ti svobodu a vrátíš se s ním do říše lidí." "Nemám jedinou záruku, proč bych ti měl věřit." Vedle mě se ale ozvaly Mesisova tichá slova. "Ale taky nemáš na výběr, míří na nás asi dvacítka lukostřelců. Vem příležitost, je to strážce podsvětí, ale možná že ti dá to, po čem tolik toužíš. Vždyť ho to ani nic nestojí." "Jenže já tě nedokážu zabít, a ani bych nedokázal zabít svého syna." Syn začal brečet a já to nevydržel. "Pojď za mnou Velfisi, ale jako odpovědi se mi dostalo to, že mě ohodil proud krve. Viděl jsem, jak můj otec padá s dýkou zaraženou v břiše a náraz mu ji vtáhnul do útrob. Syn se ke mně okamžitě rozeběhl a sundal si konečně nůž z krku. Přiběhl a obejmul mě. Klekl jsem si a objetí mu opětoval.

Díval jsem se na, podivnou grimasu strážcovi tváře. Musel přemáhat smích, ale vždyť jsem přeci vyhrál, proč má ten výraz? Syn se škodolibě usmál a náhle mi bodl svůj nůž hluboko do břicha a vytrhnul se mi z náruče a běžel zpátky ke strážci. "Vybral sis špatně, řekl jsem, abys zabil toho, kterého si vybereš a ty jsi zatím nikoho nezabil. Nůž, který mi trčel z břicha, jsem už nevnímal. Přepadla mě šílená zuřivost. Popadl jsem ho do ruky a vyrazil proti strážci. Křičel jsem, jako smyslů zbavený a běžel, co mi nohy stačily. Strážce se jen smál a stál jako by se nic nedělo. Stačilo jen bodnout, rozmáchl jsem se a vší silou udeřil. Při úderu jsem zavřel oči a otevřel je, až jsem ucítil zásah. Přede mnou stál syn s rozpřaženýma rukama. Zastavil jsem se a nemohl jsem už nic dalšího dělat. Zhroutil jsem se na kolena a přestal vnímat svět kolem sebe. Smích strážce se linul odněkud z dálky. Vše bylo jako ve snu, nějaké zlé noční můře.

Otočil jsem se a viděl, jak ke mně běží Foldes a nese něco v rukou. Bylo to srdce, z části černé a z části rudé. Strhnul mi kámen z krku a vrazil ho dovnitř. Viděl jsem, jak celé začíná obrůstat krystaly, ale padá k zemi. Chytnul jsem ho a uslyšel další a další tětivy, které vymrštili šípy. Dopadl na mě prošpikován a cítil jsem, jak se má krev mísí s tou jeho. Chránil mě svým tělem a mohl jsem žít.

Koutkem oka jsem spatřil, jak strážce se strašlivým vřískotem zarůstá do krystalů. Padal jsem do mdlob a přestával vnímat okolí. Barvy se mi začali slévat a pohled na otce, Foldese a syna mi vehnal do očí slzy. Už jsem dál nechtěl žít, ale smrt přicházela strašně pomalu. Foldesovo tělo mě dál chránilo proti sprškám šípů a kolem se rozprostíralo ticho a prázdno. Snad mě znovu měla pohltit temnota, která na mě tak dlouho čekala.