1. kapitola
"Tak, kde mám, začít. Mám za sebou dlouhý život plný vzpomínek." Ukousnu si z krajíce a snažím se získat čas na přemýšlení. Vím, že nebude dlouho trvat a i tento zvláštní přítel mě opustí a nechá mě napospas samotě. Jenže jak si ho udržet co nejdéle? Přeji si žít, jak nejdéle to bude možno, ale to, co vím, nestojí za to, aby mi odsud pomohl. Celým tělem cítím, jak horečně toužím po životě. Být zas volný a zapomenout na tohle místo.
Vzhlédnu k němu. Směje se. Ví moc dobře, že nemám na výběr. Jsem jak zvíře chycené v pasti, ze které není úniku. Musí existovat způsob, jak získat zpět svou svobodu. Mysl mi pročísla spásná myšlenka. "Jestli chceš znát tajemství, které tak horečně hledáš, budeš si muset vyslechnout můj příběh. Snad v něm najdeš odpověď na to, co hledáš." Neznámému se zablýsklo měsíční světlo v očích. Snad ho má odpověď překvapila. Možná čekal jinou, ale nevyvedlo ho to z míry. Ani se na mě nepodívá a jen cosi souhlasně zabručí. Myslím, že je dohodnuto. Pousměji se nad tím, že i ze své pozice můžu diktovat podmínky. Tak přeci mám ještě nějakou hodnotu.
"Už to je pěkná řádka let co jsem opustil svůj rodný kraj, ale stále na něj nemůžu zapomenout, i když po tom tak toužím. Každá smutná zkušenost sebou bohužel nese i krásnou stránku, která mi stále znova připomíná něco, co už má dávno spát." Nevědomky ztiším hlas. Jak nerad vzpomínám, ale dnes to přichází samo. Něco mě nutí, abych se vzchopil a postavil se minulosti čelem. Její zbraně jsou však tupé a ubijí mě tiše a dlouho. Snad už jsem se stal jejich obětí. Jak dlouho jsem všechny ty vzpomínky držel schované někde hluboko. Vybaví se mi chýše, ve které žila má rodina. A pak přichází mor a s ním i rodiče a sourozenci odcházejí. Pak ta ukrutná bolest. Co je oproti tomu to, co cítím dnes? Je to na mě moc těžké, začínám si uvědomovat, proč jsem se před tím tak dlouho skrýval. Slova mi zůstávají na jazyku, ale dál se nederou. Zmítá se mnou obava odkrytí svého života. Utíkal jsem před ním sem, do země, kde jsem čekal vysvobození. To ale nepřišlo. Stále znovu mi v uších zní hlas černého zvonu. Vím, že už ho nikdy naživo neuslyším. To on mi dodává sílu mluvit dál. Jeho zvučivý tón už nikdy nezapomenu. Zastavím proud vzpomínek a opět se pustím do vyprávění.
"Narodil jsem se ve vesničce na úpatí dalekých hor, které tížil sníh i v letních dnech. Jestli si dobře pamatuji, tak tam je chladnější vzduch, než tady. Písek, tvořící zdejší krajinu tam je cizí. Snad i čas tam běží pomaleji. Dny v téhle kopce mi ukázaly, jak dlouhý den opravdu je. To jsem zažil jen na mých dětských toulkách v horách. Lesy jsou hluboké a jiné, než znáš. Je to jiný svět, vlastně byl." Znovu mi vynechá hlas. Snad tím, že mi vyschlo v krku, či jen pod sílou vzpomínek. Sehnu se a napiju se z trochu vody, která mi tu ještě zbyla. Jak rád jsem běhal po skalách a pásl ovce. Mohl jsem bez ustání křičet a můj hlas byl stále stejně silný. Opřu se o dubové dveře a chvilku si oddechnu. Můj přítel mě se zaujetím poslouchá, ale asi moc dobře ví, že to, co hledá je až na konci mé životní pouti. Jak dlouho mohu povídat o svém životě? Je to snad jediná věc, která mě drží na hranici života a smrti? Nejvíce se však bojím samoty, té které jsem si až do nedávna nevšímal. Jen díky němu jsem si jí uvědomil. Jestli je tohle jediná příležitost k záchraně, i když malinká, musím přijmout. Musím se vzchopit, i když mě to možná bude stát vše, co mi ještě zbývá.
"Má rodina nebyla moc velká. Měl jsem jen dva bratry. Jmenovali se Werti a Drapo a oba byli mladší jak já. Žili jsme v nevelkém stavení se spoustou ovcí. Jsou to krásná zvířata, snad nikdy na ně nezapomenu. Žila s námi v jediné místnosti. Dávala nám obživu a v zimě nás zahřívala. Rád jsem s nimi chodíval do hor, kde nerostly stromy, a mohli se v klidu napást. Život byl tak jednoduchý, ale snad mi můj pohled ovlivnily dětské oči. Byl jsem mladý a neznalý světa, ale nevadilo mi to. Byl jsem prostě šťastný. Jak bych si přál být zase zpátky. Vidět přátele, rodinu, či jen někoho z mé domoviny, ale už se tak nikdy nestane. Ani kdybych získal zpět svobodu, nemohu se vrátit. Už navždy budu jen cizincem.
Tehdy mi bylo dvanáct let. Byl už pozdní podzim a vracel jsem se se stádem zpět do vesnice. Po cestě jsem potkal cizince. Měl zvláštní oblečení, které nenosil nikdo, koho jsem znal. Na zádech měl hozený vak vyrobený z levné pytloviny. Kožené boty s prošoupanými podrážkami poukazovali na dlouhou cestu, kterou měl za sebou. Nevypadal nebezpečně, i přes svůj tajuplný vzhled. Šel pomalou chůzí, jako by o něčem přemýšlel. Když kolem mě procházel, cítil jsem, že má za sebou dlouhou cestu. Zběžně mě pozdravil a putoval dál. V hlase byl slyšet zvláštní přízvuk. Dlouho jsem za ním hleděl a nebýt ovcí, rozeběhl bych se za ním. Popohnal jsem je tedy a vyrazil známou cestou domů. Doma jsem hned mluvil o cizinci, kterého jsem cestou viděl. Otce to nejspíš tak zaujalo, že mě pro něj poslal. Slyšel jsem jen za sebou poznámku, že sem nechodí cizí lidi každý rok. Povzbudilo mě to a vydal jsem se ho hledat. Mí bratři se také rozprchly, ale já věděl, jakým směrem šel, a tak jsem ho našel dřív než oni. Doběhl jsem ho a nabídl mu nocleh. Na vrásčité tváři se mu mihl úsměv, ale po cestě se mnou mluvil jen málo. Ve vesnici se rozhlížel a přidal do kroku. Byl jsem rád, že jsem ho mohl přivést k nám domů.
Když jsme vešli do našeho obydlí, překvapilo mě ticho, které nastalo. Bratři byli už dávno doma a něco si šeptali v koutě u ohniště. Otec se na mě dlouze podíval do očí, ale pohled jsem neodvrátil. Snad zkoušel, jestli mu opravdu věřím. V tu chvíli jsem to nechápal. K cizinci se chovali všichni tak chladně. Nechápal jsem to a stále jsem se na něco vyptával. Cizinec se však nikdy nerozpovídal. Musel se cítit špatně, ale nikdy potom mi to nepřiznal. Tehdy se poprvé představil, ale jinak toho už moc nenamluvil. Pozoroval jsem, jak s ohromnou chutí snědl, vše co mu matka dala. K večeru jsme ho ubytovali u dveří na zemi. Přikryl se kožešinou a rychle usnul.
V noci mě vzbudily kroky. Zvedl jsem hlavu a sledoval cizince, jak odchází ven. Koutkem oka jsem zahlédl, že otec nespí, ale ani se nehnul. Snad ho celou noc ostražitě hlídal. Stále jsem nechápal, proč mu nevěří, a tak jsem za ním vyběhl ven. Otec mě chtěl zastavit, ale dělal jsem, že neslyším. Brzy jsem ho doběhl, šel stejným směrem, jako jsem ho potkal minulého dne. Muselo být chvíli před rozbřeskem, ale podzimní dny byly krátké a rozednívalo se pozdě. Chvíli mi trvalo, než jsem ho dohnal a spatřil. Obořil jsem se na něj, proč se ani nerozloučí, ale přehlížel mě. Sledoval jsem ho, jak putuje na známé stezce stále dál do hor. Byl jsem na něj naštvaný, ale nevěděl jsem, jak ho zastavit. Když nás opustili poslední domy, otočil se. Jeho vrásčitá tvář mě trochu polekala. Nebyl starý, ale musel toho už hodně zažít. Ty se mě nebojíš? To byla jediné slova, která za celou cestu řekl. Zavrtěl jsem hlavou a začal ho přemlouvat, aby se vrátil. Tady nejsem vítaný. Zněla jeho strohá odpověď a vyrazil dál na cestu. To jsem nevydržel a začal s vyprávěním o blížící se zimě. Všimnul jsem si, že zpomalil krok. Jako by věděl, že jí neunikne. Vyprávěl jsem příhody o hladových vlcích a silných medvědech. Cizinec se nakonec zastavil a zadíval do země. Oběhl jsem ho a chytnul ho za ruku. Ve tváři měl děs. Jak se bál zimy! Když jsem ho držel za ruku a táhl zpět, třásl se, jako by mu už teď byla zima. Ve vesnici mě poslal domů a sám vyrazil tam, odkud jsem ho viděl odcházet minulého dne. Poslech jsem a vrátil jsem se domů, kde na mě už čekal otec. Když jsem přišel, viditelně se mu ulevilo.
Mezitím se rozednělo a vzduch se uvnitř chýše oteplil. Mamka ohřála mléko a nakrájela chleba. Tehdy jsem poprvé zjistil, proč se všichni k cizinci chovali tak chladně. Starší minulého dne prohlásil, že cizinci přinášejí jen zlo. Sám zažil, když údolím protáhla armáda. Dezertéři vpadli do vesnice, vraždili, kradli ovce a pak přišel hlad. Trvalo to dlouho, než jsme se z toho dostali a nemá smysl se cizincům znovu otevírat. Dřív jsem nechápal, co může válka způsobit, ale dnes mu začínám rozumět. Starší mluvil o obchodnících, kteří prodávali malé děti v dalekých krajích. Jenže já jsem nic takového nezažil. Nechápal jsem to, a ani mí bratři, ale ti byli zatím malí a podřídili se vůli otce bez okolků. Hádal jsem se, mluvil jsem o tom, že ho posílají na smrt, ale otec mě okřikl. Zmlkl jsem a šel s ovcemi na pastvu. Bylo mi ho líto, ale nic jsem nezmohl.
To bylo poprvé, co jsem přemýšlel o světě, který se rozprostíral okolo vesnice. O tom, odkud pochází ten cizinec, kterého čekala smrt v horách. Nikdy jsem si však nedokázal představit třeba tohle město. Neznal jsem koně, cesty, ani honosné chrámy a vše pro mě bylo zprvu cizí. Představoval jsem si, že celý svět je spousta vesnic, stejných jako tahle. Před očima se mi míhaly prazvláštní stavby, které dokáže vymyslet jen dětská mysl. Přemýšlel jsem, kam vyrazil cizinec, kterého jsem doprovodil zpět do vesnice. Pokud, ale starší rozhodl, nebylo cesty zpět. Napadlo mě, že možná vyrazil zpět do údolí, kde nebyly zimy tak tuhé. Trochu se mi postesklo, že se ho nebudu moci zeptat na svět, který viděl. S ovcemi jsem zůstal dlouho do večera. Byl to jeden z posledních večerů, kdy jsem nebyl pohlcen tou zvláštní nemocí. Kdy jsem se dnem i nocí pohyboval v cizím světě. Do té doby mi stačili jen ovce a hry, které jsem hrál se svými kamarády. Pak už jsem byl někdo jiný, někdo komu už nezáleželo na životě, který žil.
Když jsem se vracel, uslyšel jsem z lesa kousek za vesnicí hluk. Nenápadně jsem tím směrem začal vést ovce. Když jsem se přiblížil na dohled, spatřil jsem mezi stromy cizince, jak stahuje kůru z čerstvě pokácených stromů. Plně se soustředil na práci a ani si mě nevšimnul. Tentokrát mi už nic nedávalo smysl. Staví si zde chýši i přes zákaz staršího? Chtěl jsem ho varovat, ale byl to můj nápad, aby se vrátil zpět do vesnice a tak jsem ztratil sílu za ním jít. Odvedl jsem ovce zpátky a při večeři se dozvěděl, co se stalo. Cizinec zašel, časně z rána za straším a na kolenou ho prosil, aby ho nechal žít kousek za vesnicí. Byl prý nesmírně vyděšený, jako by viděl duchy mrtvých. To prý staršího tak zaskočilo, že souhlasil. Starší nikdy nebral svá slova zpět a o to bylo jeho rozhodnutí podivnější. Později prý svého rozhodnutí litoval, ale dal mu své slovo a s tím už nic nenadělal.
Měl jsem z toho radost, ale rodičům jsem nepověděl o tom, že to byla moje práce. Otec mu nevěřil a večer nadával na nestálost rozhodnutí staršího. Neměl jsem odvahu cokoliv namítat a jen čekal, až všichni usnou. V noci jsem se vyplížil s trochou jídla ven a šel rovnou za cizincem. Našel jsem ho, jak spí pod jakousi látkovou přikrývkou a třese se zimou. Probudil jsem ho a dal mu trochu jídla. Šťastně ode mě dar přijmul a hned ho zhltnul. Sledoval jsem ho a hledal na něm něco nebezpečného, ale nic jsem nenacházel. Nechápal jsem, proč se ho starší tak obával.
Když dojedl, chtěl se mi nějak odvděčit, ale jediná věc, která mě napadla, byla, aby mi povídal o zemi, ze které pochází. Muž se chvilku váhavě rozmýšlel, ale musel splatit dluh a tak se dal do vyprávění. Poprvé jsem uslyšel o svaté zemi. O zemi, kde je hojnost všeho. O městech, která jsou obehnána kamennými hradbami, které je uzavírají před vnějším světem. O lidech všech národů, kteří spolu válčí. Mluvil o jakési cizí víře, o mohutných chrámech, které sledují města i vesnice. Mluvil o zvonech, které nesou svůj hlas přes hory, daleko do neznáma.
Slunce se dralo na oblohu toho dne strašně rychle. Nebo mi to snad jen přišlo. S nevolí jsem vstal a rozloučil se. Doběhl jsem domů, a tiše zalezl pod přikrývku. Netrvalo dlouho a ostatní začali vstávat. Nedal jsem na sobě nic znát a beze slov jsem vypil ranní mléko. Překvapilo mě, že nejsem ani moc unavený. Dnes jsem se doma však nemohl zdržet ani o chvilku déle. Jakmile se mi naskytla první příležitost, vzal jsem ovce a vyrazil s nimi do hor. Nemohl jsem se zbavit myšlenek na země, o kterých cizinec mluvil. Šel jsem po známých stezkách do hor. S blížícím se zimou byly nebezpečné, ale to jsem ještě neznal strach. V horách se potulovali hladoví vlci, ale ještě nikdy stádo nenapadli a tak jsem neměl ani malý důvod ke strachu. Byl jsem ještě tak čistý. Dřív se mi ani nezdály temné sny tak často jako dnes.
Zašel jsem na jednu skalní plošinu, která byla hustě zarostlá trávou, a lehl si na zem. Přemítal jsem o tom, co jsem slyšel. Začala mě zmáhat únava, ale nemohl jsem usnout. Nebo jsem si to aspoň myslel. Má dětská představivost mi vyobrazovala prazvláštní výjevy, ty se však až moc nelišili od skutečnosti, jako mé dřívější představy. Ovce se neměly kam zatoulat a tak jsem mohl v klidu ležet. Uvědomil jsem si, že je tu krásný výhled do dálky a tak jsem se začal rozhlížet po okolí. Hledal jsem města, o kterých cizinec mluvil. Vyhlížel jsem modré hladiny velkého jezera naplněného slanou vodou. Viděl jsem jen nekonečné lesy, které se vlnily a kopírovaly údolí, které skrývaly. Ležel jsem a sledoval mraky, které dávaly tvar novým představám. Nevím, možná jsem i usnul, ale když jsem vstal, byl jsem plný sil. Svolal jsem ovce, které se stále držely u sebe, a přepočítal je.
Měl jsem spousty otázek a tak jsem vyrazil dříve, než jsem byl zvyklý. Když jsem se vracel do vesnice, záměrně jsem šel menší zacházkou, abych si prohlídl, jak pokročil cizinec se stavbou svého příbytku. Stavba mě už z dálky zaujala, byla čtvercového půdorysu, nebyla kulatá jako ty naše. Říká se jí srub, ale dřív jsem jí neznal. Škvíry mezi dřevy byly vystlány mechem, ale stále nebyla dokončena. O jednu ze zdí byl opřen spící člověk zahalen do deky. Chtěl jsem se za ním rozeběhnout a poslouchat jeho příběhy, ale nechtěl jsem se zde dlouho zdržovat se stádem. Nešel jsem moc blízko, abych ho neprobudil a vyrazil zpátky do vesnice. Z usilovné práce a nočního rozhovoru musel být hodně unavený. Asi jsem si při hlídání ovcí musel také zdřímnout, když jsem se cítil tak svěží.
Přišel jsem domů a vyslechnul si, co se nového událo ve vesnici, ale nevnímal jsem to. V hlavě mi utkvěly ušlechtilejší myšlenky. Chtěl jsem se s nimi podělit, ale bál jsem se, že by mi zakázali cizince navštěvovat. Brzy jsem ulehl a předstíral spánek. Jakmile se zdálo, že ostatní také usnuli, vzal jsem jídlo a vyrazil navštívit cizince. Ani jsem si nevšiml, že mě přitom otec sleduje. Když jsem dorazil do rozestavěného srubu, už na mě čekal. Trochu se najedl a vyprávěl další příběhy z dalekých zemí. Jeho tvář se nezdála tak cizí, jako dříve. Vrásky v šeru nebyly vidět. Snad jen přízvuk poukazoval na to, že není odtud. Tiše jsem naslouchal a začal jsem cítit touhu vyrazit na cestu, po které tento cizinec přišel. Mluvil o mořích, dřív to pro mě byla jen velká jezera. Celý ten svět, který popisoval, byl tajuplný a ohromný. Byl jsem ještě dítě, ale i na dítě jsem byl až moc důvěřivý. Vím, že přede mnou skrýval pravou tvář pro mě nového světa. Neuvědomoval jsem si, jak nebezpečný může pro mě být. Neznal jsem, jak umírají lidé při moru. Neznal jsem mrtvé ve válkách. Viděl jsem jen hrdinské činy a sochy vítězů. Jak jsem se zmýlil. Jak moc jsem byl naivní.
Před svítáním jsem se opět vrátil domů. Nevím, jestli to byla smůla, či štěstí. Doma na mě čekal otec. Slyšel celý můj rozhovor s cizincem. Snad dokázal dohlédnout dál než já, možná že jen ve mně uměl číst a věděl, po čem začínám toužit. Bál se neznámého a snad si uvědomoval, jak jsem byl v tu dobu zranitelný. Protestoval jsem a snažil se, abych za ním mohl chodit aspoň občas, ale vše bylo marné. Dnes nevím, jestli to bylo dobré, protože o to víc jsem toužil znát ty krajiny, které se pro mě staly zakázané. Musel jsem odpřisáhnout, že už jej nikdy nenavštívím. Bylo to pro mě těžké, ale nemohl jsem odporovat, tehdy ještě ne. Toho dne jsem se s cizincem přestal stýkat. Když jsem odváděl ovce domů, viděl jsem se s ním naposledy. Rozloučil jsem se, ale pravý důvod, proč už za ním nebudu chodit, jsem mu neřekl. Neptal se, snad mu to došlo, ale nic neříkal. Srub už mě skoro hotový a už jen vyspravoval střechu. Byl velmi pracovitý, to se muselo uznat, jenže nic jiného mu nezbývalo. Zima se blížila a čas se krátil. Večer jsem byl zamlklý a dlouho do noci jsem nemohl usnout. Uvědomil jsem si, že nikdo jiný než otec neví o mých návštěvách cizince. Byl jsem vděčný, že to staršímu neřekl. Jinak by to měl cizinec opravdu hodně těžké.
Uběhlo několik týdnů a napadl sníh. Vyrazil jsem na svou každodenní cestu, aby se ovce mohli napást. Znal jsem pár míst, kde byla vrstva sněhu malá, a ovce si tam dokázali najít kořínky. Tyto pastviny jsem v poslední době navštěvoval často a ovce na delší cestu byly zvyklé. Na cestě jsem potkal cizince. Bylo to po dlouhé době a málem jsem ho nepoznal. Byl vyzáblý a celý oblečený v kožešinách. Na zádech nesl statného kance. Vypadal spokojeně, i když jeho vzhled tomu odporoval. Šel kus se mnou a vyprávěl mi, jak se učil lovit. Prý mu jeden z vesničanů vydělává kůže, výměnou za trochu jídla. Byl jsem rád, že se mu daří dobře. Překvapovalo mě, jak rychle se dokázal změnit, aby tu zapadl. Přízvuk měl už jen slabý a začínal mluvit plynule. Mluvil o zdejších končinách, ale viděl je jinak než já. Liboval si v tichu a poklidném životě, což jsem nechápal. Musel jsem se vzepřít přísaze, ale napadlo mě, že ji neporuším, když on půjde za mnou a ne já za ním. Řekl jsem mu, kam dalšího dne půjdu pást ovce, a domluvili jsme se, že se tam sejdeme. Tak jsme se zase začali stýkat.
Dozvěděl jsem se spoustu legend a příběhů a začal jsem si myslet, že o tom tajuplném světě znám všechno. Každý den jsem slýchával nové příběhy, které jsem považoval za pravdivé. Jak jsem byl naivní, sám se za sebe teď stydím. Pohádky pro mě byly pravdivé příběhy, vlastně do teď nevím, co všechno byla pravda a co jen výmysly cizince.
Sníh roztál a slunce zase začalo pálit. Bylo jaro. Mí bratři hltali příběhy, které jsem jim převypravoval. Otec si myslel, že povídám jen ty, které jsem se dozvěděl už před dávnou dobou, a tak mě nechával na pokoji. Jak rád jsem byl středem pozornosti. Jak lacino jsem získával přátele. Nevěděl jsem, a ani jsem to vědět nemohl, že jim kopu hrob. To přišlo, ale později, kam nemohl vidět nikdo, snad ani starší. Jednoho dne, když jsem pásl ovce na jedné z blízkých plání, cizinec nepřišel. Po tak dlouhé době to bylo poprvé, co jsem byl na těch kopcích sám. Za tu dobu jsem si zvykl, krátit si čas s cizincem a zapomněl jsem, jak se bavit sám. Rozhlížel jsem se po pusté krajině a představoval si, že je to velké město. To mě však brzy omrzelo, a tak jsem jen bez hnutí ležel a sledoval nebe. Ovce tu měli dostatek pastvy a tak nebyl důvod je vést někam jinam. Uvědomil jsem si, že už mě můj život nebaví, jako dřív. Chtěl jsem vidět to, o čem jsem tolik času snil. Už jsem nebyl spokojený s tím, kým jsem byl. Teď zpětně vidím, před čím se mě snažil otec uchránit. Nemám mu to za zlé, přede mnou samým jsem se nedokázal ani já sám zachránit.
Ovce jsem začal nahánět dříve než obvykle a vyrazil zpět do vesnice. Ovšem po cestě jsem se vydal do cizincova srubu. Zajímalo mě, proč nepřišel. Snad jsem si myslel, že se zdržel na lovu, to ale dříve aspoň na chvilku přišel. Jak jsem přicházel blíž, uslyšel jsem rány sekerou. Trochu mě to překvapilo, zima byla pryč a srub byl postavený. Na vyrovnané hlíně kousek od srubu se vršily nově opracované stromy. Tentokrát však byly velké a očividně přitažené z velké dálky. Bylo vidět, že si na nové stavbě cizinec dává záležet. Jakmile mě uviděl, okamžitě přestal a vyběhl mi naproti. Zběžně se omluvil a hned se dal do popisování toho, co jsem viděl. Prý chtěl poděkovat svému bohu, za to, že přežil zimu, a tak se pustil do stavby kaple. Dříve mluvil o ohromných katedrálách a tak jsem jen nevěřícně koukal na hromadu dřeva, kterou mezitím stihl nashromáždit. Nemohl jsem se moc dlouho zdržet, protože ovce byly mezi stromy nervózní. Domluvil jsem si s ním sraz na jedné z luk příštího dne. Přislíbil mi, že přijde, ale později než chodil dříve a znovu se s chutí pustil do práce.
Vlastně všechno, co cizinec dělal, mě uchvacovalo. Dřív jsem si toho však nevšímal, což byla nejspíš chyba. Neviděl jsem jeho chyby, neviděl jsem, že se uzavřel před světem, a že jsem pro něj byl vším. Jakmile přestala zima, tak už kožešiny nikdo nechtěl a jemu nezbylo než je jen schraňovat. Často jsem mu chodil se stavbou pomáhat a ovce jsem nechal zavřené v malé ohradě, kterou jsme společně postavili ve svahu. Do vesnice jsem chodil po setmění a ovce byly stále vyzáblejší. Všimnul jsem si, že otec v noci sleduje, jestli nechodím za cizincem. Tehdy jsem si snad poprvé uvědomil, že je něco v nepořádku, ale nic jsem nezměnil. Prostě jsem nechtěl. Toužil jsem objevovat něco nového, něco co se stávalo ztělesněním mých snů. Zapomínal jsem se starat o stádo a na dokončení stavby jsem se soustředil ve dne i v noci. Bylo to pracné, ale odměnou mi bylo poznávání zkušeností cizince. Jednoho dne mi otec řekl, že mě doprovodí, když vyrazím pást ovce. Trochu mě to zaskočilo, ale nemohl jsem odmlouvat. Snad jen díky tomu nám ovce neuhynuly. Tehdy jsem zažil chvíle, které byly pro mě opravdu dlouhé. Hodiny jsem se přetvařoval, že si tu činnost užívám. Když jsem se zasnil, probudil mě otcův hlas a touha navštívit okolní utajený svět ve mně rostla. Uvědomil jsem si, kolik času jsem trávil s cizincem. Už mi byl bližší než vlastní rodina. Byl jsem s tím však spokojený a nic jsem nechtěl změnit.
V tu dobu cizinec dokončil stavbu chrámu a vyhledal mě, když, jsem byl jednoho dne sám. Ovce získaly zpět svou krásu a tak jsem mohl být zase sám. Byl jsem rád, že mě vyhledal, ale o to pro mě bylo těžší se s ním rozloučit. Dozvěděl jsem se, že vyrazí na jih prodat kůže a zařídit pár jiných věcí, kterým jsem nerozuměl. Nechtěl jsem, aby odcházel, ale nemohl jsem mu odporovat. Pochlubil se mi, že přiveze zvon, aby byla stavba dovršena. Nezbylo mi nic jiného, než se s tím smířit. Jedinou věc, kterou po mě chtěl, jsem svědomitě odpřisáhl. Měl jsem dávat pozor na stavbu, aby se jí nic nestalo. Mělo to však trochu jiný význam, než jsem předpokládal. Stavba mě měla svázat vzpomínkou a nemohl jsem jen tak na cizince zapomenout.
Vrátil jsem se ke starému způsobu života. Dny běžely a já každý den chodil kontrolovat stavbu, která stála po celou dobu nezměněná. Stýskalo se mi, ale stále jsem mohl snít, ale mé sny se vzdalovali, jako když teče voda v řece. Chyběl mi někdo, s kým jsem si mohl v tichých horách povídat, ale brzy ho vystřídala šustící tráva a listí. Mé představy vystřídala touha prohánět zvířata po lesích. Kamarádi mi mizeli, když jsem přestával znát nové příběhy a tak jsem začínal být sám. Chyběly mi ty měsíce, kdy jsem jen seděl a naslouchal podivným příběhům.
Uběhl měsíc a začal jsem vyhlížet, zdali někdo do vesnice nepřijel, ale do těchto končin už nikdo nezabloudil. Už jsem zapomínal navštěvovat chrám. Přišla zima a já zapomněl na svého přítele, který odjel před tak dlouhou dobou. Děti rychle zapomínají, na to co zažily."
Ztěžka se nadechnu. Bylo to tak vyčerpávající. Nebýt chladné vody, kterou jsem si často svlažoval ústa, asi bych přišel o hlas. Všimnu si, že venku už začalo slunce trhat plášť noci. Ztěžka vzhlédnu na skrčenou postavu ve výklenku s mřížemi. Ležel bez hnutí, jen otevřené oči prozrazovaly, že nespí. Chvilku počkal, zdali znovu nezačnu vyprávět, ale po chvíli poznal, že jsem na konci svých sil. "Dobře, nechám tě odpočinout, snad zítra mi povíš víc. Na, tady máš něco k pití." Přede mě dopadne kožená čutora. Vezmu jí do pravé ruky a zuby otevřu. Uvnitř je cítit alkohol. Usměju se. Jak rád si otupím smysly a zapomenu na to, kde jsem. Pozvednu pohled, ale už tu nikdo není. Vypařil se rychle, to se musí uznat. Pocítím, jak se o mě pokouší spánek. Proč jsem to do teď nevnímal. Bylo to snad touhou, kterou ve mně vyvolaly vzpomínky? Cítím, jak mi těžkne tělo. I když vím, že vysvítá slunce, vidím, že se stmívá. Znovu slyším tu melodii. Bije jako srdce a nese se přes hory...
Isidris